MAGION - „Close To Eternity“ 2010
Tato kapela naštěstí není nějakou novou alternativou dětského pořadu Jana Rosáka, ačkoli o mnoho víc se od ní stejně nedočkáme. Nizozemská šestice s nikterak výraznou a snadno zaměnitelnou pěnicí Myrthe van Beestovou v čele, je jedním z dalších uskupení, které se rozhodly usurfovat svůj díl slávy na tsunami vlně, kterou v roce 1999 vzedmulo album „Oceanborn“ od finských NIGHTWISH. Po stejnojmenném demu z roku 2008 tak MAGION letos vydali plnohodnotnou fošnu „Close To Eternity“ a...vůbec nic se tím nezměnilo. Stále stejné postupy, které už byly použity nesčetněkrát rozhodně nejsou receptem na úspěch. Kapele navíc schází potřebná uvěřitelnost, která se rozdírá o hranu strojené metalové dravosti a touze oslovit co nejširší část rockové obce. Všemu schází nosná melodická témata a alespoň minimálně schopný dramaturgický stisk. Pro přirovnání: MAGION působí jako třetiřadý klon rakouských DREAMS OF SANITY bez špetky talentu. Sečteno podtrženo, další z úplně zbytečných desek spatřila světlo světa, aby stejně rychle upadla v zapomnění. Pokud tedy ještě existuje nějaká spravedlnost.
3/10
WILDPATH - „Non Omnis Moriar“ 2009
To francoužští WILDPATH na tom byli se svým debutem o mnoho lépe. Album „Nyx Secrets“ z roku 2006 obsahovalo údernost, která na symfonickém základu plně využila power/speed metalového rozhraní a žádný další stylový kompromis nepřicházel v úvahu. Jenže pak s něco stalo a následující deska „Non Omnis Moriar“ přinesla řadu změn. Výměna zpěvačky Caroline Michaudové za Marjolaine Bernardovou byla sice zásadní, ale nikoli rozhodující, neboť kvalitativní diference je mezi oběma dámami minimální. Horší je změna ve skladatelských postupech, na kterých je znát ambiciózní rozpřáhnutí po výpravném majestátu. Epicky pojaté album s mnoha dějovými vsuvkami, minikoncepty a instrumentálními předěly nakonec působí hodně nesourodě, roztěkaně a paradoxně i nudně. K utáhnutní takové nálože je zapotřebí mimořádné tvůrčí koncentrace, která se zde ovšem utápí v kvantitě nabízeného materiálu a celkem dokonale tím ubíjí i pár slušných nápadů. Že někudy cesta přece jenom vedla, dokazuje (paradoxně!) japonský bonus „Norse Legends Come To Life“, který je napěchován lahodnými motivy až po okraj a neuvěřitelně baví. Jenže to je samotný závěr desky a celkový rozpolcený dojem se už napravit nepodaří.
5,5/10
ANCIENT BARDS - „The Alliance Of The Kings“ 2010
Jednoznačným vítězem tohoto symfonického minisouboje se tak stávají Italové ANCIENT BARDS. Ti letos debutovali s prvním dílem fantastické ságy „The Black Crystal Sword“, založené na severské mytologii a japonské poetice á la FINAL FANTASY. První co ohromí, je velkolepý a pro výpravný příběh naprosto správně burácející sound. Název ságy okamžitě evokuje krajany RHAPSODY OF FIRE, což bude vodítko správné teprve tehdy, když srovnání zaměříme k té nejranější Turilliovské fázi. Dravost, která sálala z prvních tří desek RHAPSODY a která postupem času poněkud vyšuměla, je k nalezení právě na debutu ANCIENT BARDS. Nedosahuje sice takové kompoziční dokonalosti, svěžích a melodicky pikantních lákadel přesto nabídne dostatek. Zpěvačka Sara nepatří do té úplně nejpřednější ligy, svým projevem ale neodradí a její lehce obhroublé zabarvení vhodně doplňuje dynamickou výbušnost debutové desky. Ta v sobě mísí pikantní momenty velmistrů žánru DARK MOOR a DAWN OF DESTINY, příčemž častou nepůvodnost nahrazuje sprchou osobité energie. Třešničkou na tomhle italském dortu je pak úvodní skladba "The Birth Of Evil", která je přímo požitkářsky dokonalá a strhující!!!
7,5/10
|
