Karel Čapek asi zapomněl v pošťácké pohádce zmínit fakt, že pan Kolbaba byl nejspíš ortodoxní punker. Jinak, než tím, že pan Kolbaba místo dodání zásilek někde v zapadlém doupěti nasával tóny, si totiž nedovedu vysvětlit, že zásilka od Cecka dorazila s takovým zpožděním. A tak stejně jako u nedávno recenzovaných Vision Days je album „Není co řeshit“ říčanského Zakázanýho ovoce už lehce přezrálé, neboť v košíku se zakázaným ovocem se minulý měsíc objevil čerstvý plod. A tak následující, poněkud neaktuální řádky berte spíš jen jako avízo na novinku „Dost bylo gest“.
„Není co řeshit“ nebo řešit? Naštěstí spíš řešit. Tedy za předpokladu, že přistoupíte na pravidla Zakázaného ovoce a nebudete převážně nic brát vážně. Podstatný je výraz „převážně“, protože ve všech těch textových úletech, které Zakázaný ovoce dokázalo spáchat váš občas až zamrazí nad selským rozumem kapely při trefování se do reality. To vše zabalené (převážně) do výborně zahraného a nazvučeného zpěvného punkrocku.
Nosným momentem desky jsou melodické halekačky, většinou s patřičně ulítlým textem – ať už je to protiteroristická „Salát“, „etnické“ irsko-slovenské dilema o chlastu „Irská“, snad nejprůhlednější melodie s patřičně age-istickou story „Prostatick“, či eroticko- mexický hymnický mišmaš (včetně výpůjčky slavného motivu „Cucurucucu“) „Leo“. Za největší pecky však považuju právě ty přemýšlivější okamžiky – především atmosféricky útočnou „Fine La Resumé“ a přímočařejší „Holčičku“. Pod vlivem neposedných smajlíků, kterými je deska našlapaná, lze snadno přehlédnout poklesky ve sterilní (hudebně i textově) moralitě (byť jednoznačně pravdivé) „Šaty“ či jakýsi rockový odkaz na Wanastův Kabát v „Tam“. Hlavně si však všimněte výborných (tady je možná ten moment, který zpochybňuje šuplík „punk“) kytarových vyhrávek a pestrého zpěvu. Při důkladnějším poslechu působí deska velice barevně, čemuž ještě víc pomáhá hostující ságo („Šaty“) či akordeon („Není co řeshit“).
Deska, která má švih, nadhled, vtip i schopnost úspěšně nasadit vážnou tvář v tom nejnečekanějším okamžiku. Možná je trochu škoda, že díky těm vtípkům a lehoučké zpěvnosti lze brát „Není co řeshit“ jako hodně zábavného společníka pro uvolnění a ty závažnější okamžiky (myšleno textové i hudební) jen tak prošumí. Ale ono to splní i tak účel. Ať ti, co chtějí přemýšlet, si přemýšlejí a ti ostatní nechť se baví. S troškou nadhledu si tuhle desku fakt může užít každý. Jak říká Zakázaný ovoce v „Konopí pana Křikaly“ – „…tohle zakázaný ovoce prej podporuje emoce“. No a protože huba roztažená od ucha k uchu jistou emoci vyjadřuje, dávám Zakázanýmu ovoci za pravdu (a pro zvednutí nálady cpu cejdo zpátky do přehrávače..)
|
