Kytarista Michael Amott je skutečně renesanční člověk. Ve svých čtyřiceti letech může být právem řazen mezi takové osobnosti rockové kytary, jako je třeba Dave Mustaine, Kirk Hammett, Michael Schenker, Slash či dokonce Ritchie Blackmore nebo Jimmy Page. Amott toho totiž pro rockovou hudbu udělal mnoho. Když si odmyslíme dřevní (tedy spíše hrobní) začátky v Carnage, jeho první výrazný otisk můžeme najít na deskách
„Necroticism: Descanting The Insalubrious“ a „Heartwork“, které patří k tomu nejlepšímu, co kdy stvořila parta britských smrťáků Carcass. Od deathu ale pak Amott na chvíli utekl a založil kapelu Spiritual Beggars, která je v tuto chvíli předmětem našeho zájmu. Ponechme stranou úvahy, že se v současné době jedná v Amottově prioritním žebříčku o dvojku (po Arch Enemy samozřejmě) a podívejme se na jejich novinku, která nedávno spatřila světlo tohoto světa. A pokud bysme ji porovnali s bezejmenným debutem nebo s dosud pravděpodobně nejlepší „Ad Astra“, bude jen těžko uvěřitelné, že se jedná o stejnou kapelu. Novinka „Return To Zero“, první nahrávka Spiritual Beggars za posledních pět let, je prostě jiná. Podstata zůstala stejná, ovšem výraz se posunul směrem k rockovému mainstreamu. A ta nová tvář Spiritual Beggars náramně sluší.
Úvodní „Lost In Yeasterday“ se ještě pohybuje v sabbathovských vodách na titánských nohou, sem tam cituje Iommiho riffy (jeden známý v tom dokonce zaslechl vlivy Ozzyho věci „Perry Mason“), ovšem druhá „Star Born“ se už trochu zbavuje sabbathovského výrazu, který Spiritual Beggars v minulosti nejvíce ovlivnil. Jak vidno už z prvních skladeb Amott a jeho družina se zbavila i marihuanového stonerrockového nádechu a místo po zahulených sklepích pošilhává spíše po stadionech. A tomu přizpůsobuje i svou hudbu. Třetí „The Chaos Of Rebirth“ po pomalém doomrockovém začátku (tady jsou zase cítit vlivy Iommiho) se rozjede do tempa, které dokáže pohnout davem a rázem se ze skladby stává prvotřídní hardrocková vypalovačka.
„Spirit Of The Wind“ magicky tepe na romantickou strunu a místy připomene tu fázi Black Sabbath, kdy v kapele působil Tony Martin a s Iommim skládali věci typu „Cross Of Thorns“, ke kterým je inspirovala návštěva tajemných míst v Irsku. Počínaje „Coming Home“ (poslechněte si tu vynikající kytarovou vyhrávku) Spiritual Beggars sázejí na ostřejší tempa, což jim velice sluší. Nejen proto, že skladby mají větší spád, ale zejména proto, že pro svižnější kousky se jim podařilo napsat tentokrát výborné refrény. Vezměte si třeba „Concrete Horizon“, která připomene nejlepší chvilky Rainbow, rozmáchlou „Believe In Me“ s úžasným bluesrockovým riffem prošpikovaným kratičkým šťavnatým sólem a skřípajícími hammondkami, svižnou „Dead Weight“, baladickou „The Road Less Travelled“ nebo závěrečný cover Uriah Heep „Time To Live“, vždycky narazíte na potenciální hit. Navíc po okraj napěchovaný emocemi.
Samostatnou kapitolou je hlas novice Apolla Papathanasia. Jestliže předchozí vokalisté (zejména Spice) disponovali chlapáckým vokálem, který přesně pasoval k tehdejší tváři Spiritual Beggars, Apollo má ve svém hrdle přesně to, co nejlepší pěvci rockové historie. Barvou hlasu má asi nejblíže k Davidu Coverdaleovi, ale nepostrádá Diovu rvavost a cit Tonyho Martina či Iana Gillana. Když k tomu připočteme Amottovu suverénní hru a výborné kytarové nápady, dostaneme desku jako hrom. Takovou, která je spolu s „Ad Astra“ (i když je každá jiná) tím nejlepším, co kdy Spiritual Beggars udělali. A pro mě osobně i tím nejlepším, co letos vyšlo. Rozhodný aspirant na desku roku.
|
