Čas na změnu? Přiznám se, že mě název nového alba moravské Salamandry poněkud vyplašil. Že by naše speedová špička zatoužila, po svém dosud nejvydařenějším (tři roky starém) albu „Faces Of Chimera“ otočit stylovým kormidlem a vydat se na dosud neprobádané stezky? Příznivci nadýchaných, melodických a svižných songů Salamandry můžete zůstat v klidu. „Time To Change“ je naprosto typickým albem Ostraváků, se všemi tradičními hodnotami a obvyklými poznávacími znameními. A pokud snad k nějaké změně došlo (jako že ano), tak čistě v mezích zákona.
Tak tedy, co že se změnilo? První, co vás na „Time To Change“ chytne za uši, jsou klávesy. A to nejen v rámci titulního úvodního songu, ale i v rámci celé desky se zdá, jako by dvojbarevné klapky měly hrát ještě daleko významnější roli, než tomu bylo doposud (a neřekl bych, že je to čistě otázka smíchání nahrávky). Důsledkem je, že na jedné straně může deska působit košatěji, na straně druhé zní měkčeji, než díl předchozí. Druhý okamžik, který mě nezvykle zatáhl za boltce, byl čistý zpěv Ivuši Borovského v pomalé „Leaving Me“ a epizodně i v „Lost Life“. V momentě, kdy Ivan zatáhne drápy a začne klidně zpívat, působí (byť bych mu nevytknul jediný tón) proti své obvykle našlápnuté poloze krapet „obnažený“.
Dalších změn hledat netřeba. Průzračný zvuk (opět s finálním razítkem Finnvoxu a Miky Jussily) dává vyniknout i těm nejmenším detailům, melodie chytají když ne hned na první, tak stoprocentně na druhou dobu u všech položek, majestátní chorály dodávají velice důstojnou, osudově pompézní atmosféru, kytary vytrvale koušou, malují i se smějí v „helloweenovsky“ pozitivních sólech, rytmika vám nedá vydechnout a oba hlavní hlasy, osvědčený řezák Ivana i operní Hančina exhibice (nemluvě o jejich vzájemné kooperaci třeba v „Dark Matter“) jsou přirozeně suverénní. A to vše je namíchané s takovou grácií a elegancí, že Salamandra míří opět (téměř) k výšinám.
V čem je háček, že tentokrát Salamandra netrefuje čistý střed? Možná přílišným očekáváním po dokonalosti „Faces Of Chimera“, možná absencí jednoznačného hitu na první uštknutí – to, že „Masters Of Rock“ trošku nesplnilo ambice a zůstalo tak nějak „skromné“ a bez překvapení by nevadilo, sypačka „Eternal Moon“ s nadýchanými sbory, již zmíněný svěží a zřejmě nejbarevnější kousek kolekce „Dark Matter“ či dramatická „Crusader“ na hity aspirují a zřejmě se jimi i stanou. Jen to není tak přímočarý útok jako v kole minulém a tak celé „Time To Change“ proniká pod kůži sice důkladně, ale o poznání pomaleji.
Ti, kteří každý plod ze salamandří zahrádky netrpělivě očekávají a pak vychutnávají známou a osvědčenou chuť, rozhodně budou nadšení. Možná se do atmosféry téhle desky budou prokousávat obtížněji, než do alba minulého, možná budou bádat nad tím, jestli měkčí zvuk, zaviněný stále výraznější dominancí kláves, pomáhá či škodí, možná budou jednoznačné hity vyhlížet trochu déle, možná ten poměr skladeb, kdy se ježí chlupy na rukách a kdy si „jen“ spokojeně podupávají do rytmu, bude vyrovnanější. Ale ve finále se stejně, i s těmi méně závislými, nejspíš shodnou na tom, že Salamandra potvrdila status vývozního artiklu z nejkvalitnějších.
|
