DEATH ANGEL a EXODUS. Dva kultovní velikáni, kteří shodně v jednom bodu rozpustili své kapely, aby se na počátku milénia dali opět dohromady a nastartovali moderní etapu svých dějin. Jakkoli mám rád obě smečky, vždy u mě o kousek vedli EXODUS se svým technickým a nekompromisně žánrovým thrashem, který dokázal strhnout víc, než nu-metalovými prvky rozhoupané riffy maníků z DEATH ANGEL. Při porovnání novinek obou kapel ale u mě jasně vítězí Anděl Smrti, a to hned o několik kytarových délek.
Zatímco EXODUS na desce "Exhibit B: The Human Condition" ještě více zabředli do thrashové ortodoxnosti a v nekonečné stopáži nadobro rozmělnili svůj agresivní feeling, DEATH ANGEL na novince dokázali téměř zázračně propojit své typické progresivní elementy s old schoolovým thrashem made in Bay Area. No a když k tomu připočtu moderní zvukovou produkci plnou výbušné dynamiky, o svém thrash metalovém albu roku nemám nadále nejmenší pochybnosti.
V několika metalových médiích už recenze na tohle album vyšla, a tak bylo zajímavé porovnávat reakce jednotlivých kolegů. Většina z nich ovšem podle mě až příliš používala formulku „návrat ke kořenům“, aniž by byl tento kontext náležitě vsazen do současných reálií a faktů. V žádném případě se totiž nejedná o přímočarý návrat bez přidané hodnoty nebo dokonce o krok zpět, jak jsem se rovněž někde dočetl. Kdepak, DEATH ANGEL do svých kompozic stále roubují různé progresivní vlivy, jenom to tentokrát nedělají na úkor thrashového žánru, ale naopak jej tím podporují, zveličují a výsledek tohoto snažení pak dosahuje snad až dekadentně rozšafných rozměrů.
Je skutečná metalová slast poslouchat třaskavě zriffované jízdy jako „Relentless Revolution“ (jasný hit!), variabilně rozmáchlou „Claws In So Deep“, masakrózní „Truce“, zlověstně odehranou a odfrázovanou „Absence Of Light“, kreatorovsky šlapavou (i nazvanou) „This Hate“, thrash/melodicky strhující „I Chose The Sky“ atd., atd. Jsem velkým příznivcem sekaného thrashe, který svým nábojem rozdírá zbytečné vrstvy pokory a míří přímo k jádru věci. Do bodu, kdy vám začne bejt všechen okolní marast u prdele, jenom se postavíte do metalové pozice, nahodíte hrozivý pohled a začnete ukrutným způsobem pařit (třeba jen imaginárně, to funguje taky). V tu chvíli poznáte, že na ničem jiném, než na absolutním prožívání přítomnýho okamžiku stejně nezáleží. DEATH ANGEL (jak symbolický název!) nám motivaci k této blahodárné masáži nabízejí v každém momentu svého velkolepého díla. Díky!
|
