Štěstí se musí jít naproti. Tedy aspoň pokud chcete se svojí tvorbou sáhnout o kus dál, než kdysi dávno stály ostnaté dráty, vymezující hranice naší domoviny. Že tuzemské spolky tyhle ambice (a jim odpovídající nápady) mají, již dokázali třeba Symphonity či Signum Regis (nejen) tím, že angažovali do svých řad světově profláknuté vokalisty. Pardubičtí Sebastien na svém debutovém (ano, debutovém, jejich předchozí počin pod hlavičkou Navaru se současnou formou ani tvorbou zrovna moc nesouvisí) albu na to šli trochu jinak, ale troufnu si tvrdit, že ještě důkladněji, než zmínění kolegové.
Vezměme to podle abecedy.
Hosté. U mikrofonu Amanda Somerville, Fabio Lione, Mike Di Meo, Apollo Papathanasio, Doogie White, u strun Tore Moren a Roland Grapow na obou pozicích. Nesvádí vás tohle složení k myšlenkám na jistý ambiciózní projekt, který před devíti lety představil světu smíšek Tobi pod názvem Avantasia? A nesklidil snad s tímhle počinem maximální ovace? Hm, můžete namítnout, že velká jména ještě velkou desku nedělají…
Produkce. „Tears Of White Roses“ se zrodilo ve stále oblíbenějším studiu Rolanda Grapowa. A tenhle mág se excelentně vyřádil nejen u čudlíků a kytary, ale – jak kluci sami přiznávají – i svými zkušenostmi přispěl do struktury kompozic. A nelze opomenout i fakt, že Sebastieni spadli Rolandovi do ucha natolik důkladně, že o nich trousí informace nejen pro tuzemské časáky, ale i u zahraničních vydavatelů (byť kontrakt s britskými Escape Music s jeho iniciativou nesouvisí) a hudebních kolegů. Hm, můžete namítnout, že ani Roland by ze sóji nedokázal spáchat pořádnou flákotu…
Sebastien. No jasně, barák se nedá stavět od střechy. Bez bytelného základu by to nešlo a oba výše zmíněné body by se mohly stát jen pozlátkem a důvodem k námitkám. Jenže Sebastien ty základy zbudovali naprosto dokonale. Cit pro melodie skladatelé Jirka Rain a Ondra Pecina (kluci snad prominou, že si na jejich „pseudonymy“ nějak nemůžu zvyknout) už předvedli u Navaru, Jirkovu textařskou obratnost podtrhl vydařeným překladem textů do angličtiny Honza Petričko – a i díky tomu česká epizodka ve „Fields Of Chlum (1866 A.D.)“ chutná neskutečně svěže. Zásadním skokem, který Sebastien udělali pro odtržení se od svého navarovského vejce, je – kromě maximální propracovanosti skladeb a přehršle nápadů - především rozpučení vokálu Jirky Raina do netušených rozměrů, kdy svým hlasem dokáže barvitě vykreslit veškeré emoce (osobně tajím dech především v nejagresivnějších pasážích) a může si klidně stoupnout do jedné řady s těmi o pár řádků výše jmenovanými. Rolandova výpomoc je cítit v dokonalé (až se mi chce říct masterplanovské) kombinaci silných melodií, kousavých riffů i uvolněných orchestrálních aranží. Díky tomu je deska nabitá jednoznačnými hity, chytlavky („Remiel In Flames“, „Phoenix Rising“, „Voices Of My Heart“, a zejména „Dorian“) patří k těm, co se ve sluchovodech usadí na pořádně dloooouuuhou dobu, citovky („Fields Of Chlum (1866 A.D.)“, „Black Rose Part II“, …) bezprostředně chytnou za srdce, dynamické přemýšlivky („Theatre Of Life“, „Tears Of White Roses“) jsou nahuštěné dějem… A hlavně, nenajdete jediné místo, které by jakkoliv zakulhalo.
Přiznávám, vzhledem k tomu, že vývoj „uslzených bílých růží“ sleduji poměrně zblízka téměř od samého početí, je pro mě obtížné udržet si při bodování patřičný odstup. „Tears Of White Roses“ však považuji za letošní nejpovedenější tuzemské (se světovými parametry) power metalové album. Takže tu půlku bodu, kterou si v měšci schovávám, klidně berte čistě jako alibismus a otevřená vrátka pro příště. Jinak totiž absolutně nemám debutu Sebastien co vytknout a nadšeně tleskám.
|
