Kyperská kapela ARRYAN PATH je projektem zpěváka Nicholase Leptose. Deska „Terra Incognita“ je druhým počinem tohoto uskupení. Je mnohem vyspělejší než debut „Road To Macedonia“ z roku 2004. Je to také album, které sklidilo nadšené ovace u řady metalových recenzentů, někteří z nich jej dokonce označují za událost roku 2010. A pokud někdo nedá na slova kritiků, možná podlehne osobě Bruce Dickinsona, který desku osobně doporučil slovy „Album, které stojí za poslech!“. Jo, Bruce má zatracenej recht!
Málokdy je totiž ke slyšení tak vyspělý hudební materiál, který přitom nepohrdá nejzákladnějším melodickým pojivem, jež do své mistrovské progrese vkládá v množství větším, než bývá u podobných spolků obvyklé. Epický, strukturově spletitý power metal ARRYAN PATH takové potěšení nabízí a stává se tak přístupným pro širokou posluchačskou veřejnost, nikoli jen pro pár hudebních fajnšmejkrů. Tato „taktika“ přitom není předem vykalkulovaná, ale vychází z čisté skladatelské vášně, která ve své upřímnosti musí bavit každého, kdo touží po vysoce kvalitní a nepřehněně artové muzice.
Vynikajicí zpěv Nicholase Leptose, mystická lyrika (s další inspirací pana spisovatele Tolkiena) a dokonalý zvuk tvoří základ pro kompoziční ekvilibristiku bratrů Leptosových (oba dále učinkují v kapele DIPHTHERIA). A ta je natolik dokonalá, že se v ní dá bez přílišného přihmouření očí ustát i poněkud obehrané orientální klišé, stejně jako zmíněná inspirace Pánem prstenů. Osobně jsem ovšem nejspokojenější, když hudební prvky nic arabsky zemitého netíží a naopak je vše nadnášeno vstřícně líbivou melodií. Jako je tomu u jasné hitovky „The Blood Remains On The Believer“, nebo následující „Elegy“ s nádherně klenutým refrénem.
Ovšem vypichovat z tohoto alba povedené momenty, to je jako vybírat tu nejhezčí holku v soutěží Miss Universe. Všechny totiž stojí za to a dohromady pak tvoří okouzlující, mnohdy až omračující celek. Nechte se jím sami pokochat!
|
