První desku této kapely její zakladatel, bicmen Lars Borup, naštvaně ignoruje, neboť se po jejím dokončení rozhádal a rozsoudil s celým zbytkem tehdejšího osazenstva. Jako oficiální debut proto považuje až objekt dnešního zkoumání, nedávno vyšlé album „Return To The Past“ (název značí návrat k časům, kdy bylo všechno v pohodě). Jako šéf má samozřejmě Lars právo na cokoli, jelikož mu ale po zmíněné šarvátce odešel i tehdejší skladatel veškeré hudby, kytarista Peter Falk, bylo jasné, že nový materiál musí být zákonitě o něčem jiném (pro úplnost dodávám, že se mi „první“ deska „Glow Of Dawn“ tuze moc líbila).
Tvůrčího pera se chopil Larsův starý známý Mik Holm, a jeho představa melodického power metalu se od té Falkovy naštěstí tolik neliší. Mnohem zásadnější je změna vokální, když úžasně žánrového Thomasse Hübertze vystřídal o poznání hruběji znějící (a zatím jen hostující) Erik Blomkvist. Nehledě k tomu, že byl podle mě Thomass nenahraditelný, ani z nezaujatého hlediska nepovažuji Erika za bůhvíjaké terno. Jeho zemité zabarvení a tak nějak stále stejný vokální přednes mě ze židle zrovna třikrát nezvedá.
Hudba je podstatně zábavnější. Celkový výraz oproti „happy, happy“ pojetí „Glow Of Dawn“ malinko zvážněl (někdo by řekl zartověl), power melodická přítulnost ale zůstala (opět naštěstí) víceméně zachována. Kytary se v sólech lahodně zdvojují, rytmika příjemně často zrychluje a hudební složka mohutně hrabe v (mnou tak oblíbených) neoklasických postupech. Jako marketingové lákadlo byl přizván Olaf Lenk (AT VANCE) a celé to vyprodukoval Tommy Hansen.
Za nejlepší skladby označuji úvodní „Liberty“ (klipovka), následnou „End Of The Road“, pátou „Countdown“, singlovku "Forest Majesty", a především závěrečnou titulku s úchvatným melodickým motivem, připomínajícím známé italské popovky.
Deska „Return To The Past“ nepostrádá patřičnou žánrovou energii a disponuje dostatkem tvůrčí nápaditosti, která musí potěšit každého fanouška melodického power/speed metalu. Přece jen si ale nelze nevšimnout, že jako celek materiál (i díky neměnnému vokálu a částečně i Hansenově produkci) poněkud splývá a trochu mu schází více vyloženě hitových motivů, jakým je třeba ten v písni titulní. Na druhou stranu je nutné vyzdvihnout žánrovou nekompromisnost a melodickou urputnost, kterou Dánové SEVEN THORNS do své tvorby intenzivně pumpují. Zvlášť obdivuhodné je to v dnešní době, kdy se ostatní těchto postupů trendově a rádoby moudře zříkají.
|
