Přiznám se bez mučení, o této kapele jsem se dozvěděl až díky její účasti v naší únorové Metalparádě. Soutěžní píseň „Ráj padlých andělů“ okamžitě zapadla do mého hudebního vkusu, tudíž jsem se honem začal pídit po dalších informacích. Skladby umístěné na Bandzone onu přítulnou líbivost ještě potvrdily, pořízení CD „Ďáblova nevěsta“ bylo tedy neodkladnou povinností. No a po několika posleších jsou hotové i mé dojmy a pocity, sice v malinko nepopulární recenzentské formě, ale slibuju, že budu na Kaznějováky hodný. Aby taky ne, když hrajou tak skvělou muziku!
Více než desetiletá historie GREYMONU je poněkud spletitá, dokonce je v ní zaznamenán i jeden (a málem i druhý) rozpad. Podle lídra kapely, kytaristy a (dnes už jen) občasného vokalisty Tomáše Pícla, jde o nepříliš veselé vzpomínky, a ačkoli je „Ďáblova nevěsta“ již druhým albovým zásekem (nepočítaje jedno demo a živák), považuje teprve tuto desku za skutečný a plnohodnotný debut. A jelikož jsem „Nymfománii“ z roku 2003 stejně neslyšel, budu Tomášovo přání rád respektovat.
Hudebníci GREYMONU by o své hudbě chtěli smýšlet jako o pompézním hard rocku. Na této žánrové selekci ale nelpí, vědomi si dobře toho, že je hodně fanoušků stejně považuje za metláky. Osobně rovněž souhlasím spíše s druhou variantou, a tuto hru na škatulata ještě doplňuji o symfo/gotické prvky, které jsou z celé hudební struktury nejpatrnější. Největší lákadlo pro mé ušní soustrojí ovšem představují melodie. Ty jsou napěchovány všude, kde je to jen trochu možné, klenou se a přelévají (skoro) celým obsahem, přičemž nepostrádají podmanivost, chytlavost a nezřídka i jasně čitelnou hitovost. Třešničkou na tomto hudebním dortu je pak zpěv Lucky Čmolíkové, která je jednoznačným trumfovým esem GREYMONU.
Skladby, které mi svojí povedeností protahují rty v úsměvně předoucí škleb, proberu s dovolením jako první. „Baroko“ (už jen téma této písně pro mě znamená hafo kladných bodů navíc) má skvělý rytmický odpich, povedený text, a především je stylově okořeněno parádními neobarokními motivy. Nejšťastnější jsem na počátku druhé minuty, kdy se počne odehrávat nádherně klenutý sólový trylek (kéž by byl delší!), který pro mě představuje jakýsi mikrovrchol celé desky.
Takových lákadel ale „Ďáblova nevěsta“ nabízí plno. Skladatelské duo Tomáš Pícl a Vít Kraus např. skvěle zvládlo to, co jiným spolkům (nejen českým!) dělá obrovské potíže. Totiž nesoustředit vrchol písně pouze do refrénového partu, ale spravedlivým dílem podělit i slokové linky. Dynamicky a doslova hitově točené strofy tak nabídnou kromě zmíněného „Baroka“ i „Válečníci“, titulní „Ďáblova nevěsta“ nebo „Ráj padlých andělů“.
Ne všechny skladby se ale povedly na jedničku, třeba „Svědomí“ zůstává stát někde v půli cesty. Ani do půlky se ale nepovedlo dotáhnout poslední dva songy. „Život je zvrhlou zábavou“ a „Sen“ mě ani po několika přísných posleších nezaujaly, jejich melodické klenutí mě naopak spíše odpuzuje a přiznávám rovnou, že pro mě deska končí devátou písní „Volný pád“.
My ale ani náhodou nebudeme končit negativně, už proto, že klady na „debutové“ desce GREYMONU jasně převažují. Zejména z hlediska melodické atraktivity je nám naservírována luxusní gurmánská krmě, jenž se nadmíru příjemně tráví. A to je skutečnost, kterou můžu napsat sotva o jednom promile tuzemských kapel.
|
