AXENSTAR – Aftermatch
Tihle Švédové nikdy nepatřili do power metalové „A třídy“, v poslední době jim navíc do cesty mezi elitu vstoupily personální neshody a nutnost výměny vydávající firmy. Na scéně je tedy nový bicmen, kytarista a labelem se stal IceWarrior Records. I díky těmto problémům dělí desku „Aftermatch“ od předešlé řadovky „The Final Requiem“ plných pět let. Hudební vyjádření ovšem zůstává víceméně neměnné, a potvrzuje takřka chronologický ústup od přístupnějšího melodična k modernou načichlým riffům, temnnějším kompozičním strukturám a celkově poměrně dusivé atmosféře (viz názvy skladeb). Hlavní osobností této kapely byl vždy zpěvák, klávesista (a nově i basák) Magnus Winterwild. Jeho osobité volátkové zabarvení tvoří nenahraditelný copyright AXENSTAR, který umožňuje okamžitou identifikaci této švédské sebranky. Horší je to s hudbou nové desky, která sice melodické elementy nezavrhuje, ale rovněž není schopna nabídnout výrazněji motivované skladby, které by byly s to náročné posluchače nějak zaujmout. Vše je to dotěrně schématické a jednotvárné, k čemuž paradoxně přispívají i minimálně kolísavé Magnusovy vokální linky. Jakoby scházela schopnost podívat se na svůj výtvor zvenčí, s výhledem potřebného odstupu a kritické sebereflexe. Novinka „Aftermatch“ je tak atraktivní pouze pro zanícené fanoušky kapely, nikoho jiného zřejmě příliš nestrhne. Alespoň u mě to platí stoprocentně.
5/10
HIBRIA – Blind Ride
O těchto Brazilcích jsme už psali v souvislosti s jejich druhým albem „The Skull Collectors“. Jako nejideálnější pojmenování tvorby této kapely mně tehdy připadla formulka „Axel Rudi Pell na fetu“. HIBRIA totiž taky hraje heavy (power) metal podobný tomu z Pellovy produkce, zpěv navíc obstarává jistý Turi Sanson, který je těměř identickou hlasovou kopírkou Johny Gioeliho. Jenže HIBRIA to na rozdíl od introvertního Pella umí perfektně rozjet a svoji skladatelskou vášeň celkem spolehlivě přenést na své posluchače, kteří rozhodně netrpí pocity zívavé nudy (jako u Pella). Lépe řečeno, uměli to rozjet na svých prvních dvou albech, novinka „Blind Ride“ za těmito díly bohužel notně zaostává. Nejde o to, že si Brazilci hrajou pořád to samé, hlavní problém je v úbytku zmíněné vášně a s tím souvisejícím nástupem nebezpečné rutiny. Nové skladby jsou sice opět energické, ale tato síla tentokrát zůstává značně odosobněná a pevně uzavřená v útrobách přehrávače, o bývalém magnetickém přesahu nemůže být ani řeč. Velkým viníkem tohoto stavu je minimum chytrých melodických motivů, které nafukovaly první dvě desky téměř k prasknutí. Na „Blind Ride“ je to především o nudě a bohužel také bezradném opakování hluchých míst (viz příšerný song „Shoot Me Down“). Jedinou skladbou, která asociuje původní přitažlivost této kapely, je pátá „The Shelter's On Fire“, a také závěrečná „I’m Gonna Live Till I Die“. Jenže to je pouze bonusová předělávka, která tak symbolicky potvrzuje autorské tápání a nejistotu vlastních kompozic. Škoda.
4/10
SIGNUM REGIS – The Eyes Of Power
Vítězem tohoto power metalového trojboje se tedy stává druhá placka Slováků SIGNUM REGIS. Eponymní debut z roku 2008 přinesl několik parádních skladeb (např. „“All Over The World“ či „The Ten Thousand“), a tak bylo nemalé očekávání rozhodně na místě. Sestavu SG tvoří z velké části aktéři heavy metalové sebranky VINDEX, k vokální účasti byl ovšem podruhé přizván Göran Edman, který zpíval již asi v miliardě kapel a pro zviditelnění (lépe řečeno zeslyšitelnění) slovenské party je právě on tím pravým a největším trumfem. Göran by samozřejmě nepřijal pozvání jen tak někoho, a tak je celkem logické, že i hudba samotná vládne patřičnými kvalitami, které jsou hodny Edmanova věhlasu. Druhá placka SG přináší kompozičně sevřenější materiál než debut a prvoplánověji líbivé pecky, jaké jsem uvedl výše, na novince k nalezení nejsou. Vše je instrumentálně kudrnatější a tvůrčí špeky je nutné hledat o něco déle. Alespoň mně zabralo dost času, než jsem ona tučná hudební sousta objevil. Nakonec jich ale ani zdaleka není tolik, kolik bych si býval přál...
Např. skladba "Mystical Majesty" mně pod kůži nevlezla, ať jsem napínal ušní svaly sebevíc, stejně tak instrumentálka "The Underground Temples Of Mithras" není dvakrát záživná. Na druhém pocitovém vrcholu stojí některé slušné power metalové jízdy, mezi kterými jasně vítězí sedmá v pořadí "Oathbreaker". Z celkového pohledu to ale není nic, k čemu bych se chtěl pravidelně a bůhvíjak rád vracet. Pro závěrečné hodnocení se velmi nabízí srovnání s pardubickými SEBASTIEN, kteří mají obdobný hudební výraz a rovněž disponují hvězdnými jmény na hostujících pozicích. Češi si ale podle mě se svým debutem poradili o poznání lépe, a jelikož jsem jim udělil známku 7 a půl bodu, zde musím být minimálně o jeden celý stupínek skoupější.
6,5/10
|
