Deska „Wasting Light“ od Foo Fighters je rozhodně jedním z nejočekávanějších alb letošního roku. A to hned z několika důvodů. Foo Fighters, i když nikdy neslevili ze stupně tvrdosti, který si nastavili v začátcích (tedy kromě „Learn To Fly“ a pár dalších skladeb), jsou prostě mainstreamová záležitost. Od vydání poslední desky „Echoes, Silence, Patience And Grace“ uplynuly už čtyři roky a fanoušci hudby Davea Grohla jsou tedy už řádně vyhladovělí. A „Wasting Light“ vychází dvacet let od emise kultovní nahrávky „Nevermind“ od Nirvany. Navíc Grohl poprvé od té doby spolupracoval s producentem Butchem Vigem, který má na megaúspěchu „Nevermind“ také svůj podíl, a poprvé za celou kariéru Foo Fighters přizval k nahrávání i basistu Nirvany Krista Novoselica. Účast dalšího, i když jen nájemného hráče Nirvany Pata Smeara, je jen třešnickou na dortu. Tak co, ještě nejste zvědaví?
„Vím, že až deska vyjde, bude se hodně mluvit, že jsme po dvaceti letech pracovali s Butchem a v jedné písničce hraje Krist,“ řekl Grohl poté, co opustil prostory svého studia s hotovou nahrávkou. Už to zaručovalo událost. Ta sice nedosáhne hurikánového účinku „Nevermind“, ale přesto, mohla by tahle sestava natočit blbou desku? Když to vezmeme kolem a kolem, Foo Fighters, přestože nepatřili nikdy úplně do mé krevní skupiny, slabou desku nikdy nevydali. A samozřejmě „Wasting Light“ v této tradici pokračuje. Ba co víc, je to jedna z nejlepších nahrávek, jaké kdy Dave Grohl vyplodil.
Grohl už od doby, kdy se začalo mluvit o vydání novinky, říkal, že „Wasting Light“ bude malá pocta Nirvaně. Přes to, že se v kapele nikdy necítil úplně dobře, protože celý cirkus okolo „Nevermind“ ho zastihl jako dvaadvacetiletého mladíčka, který půl roku předtím ještě hrál v zaflusaných klubech pro třicet lidí. Nirvana ale znamenala v Grohlově životě obrovský zlom. Kdyby tehdy koncem roku 1990 neposlechl Buzze Osborna z Melvins, hrál by v těch klubech možná dodnes. Je tomu ale jinak a z Grohla je uznávaná rocková celebrita. Jak se Kurt Cobain utápěl stále více v heroinovém bahně, osobnost Grohla vedle něho rostla. Pak také, rok na to, co si Cobain prohnal kulku hlavou, vydal Grohl s Foo Fighters první desku. Jeho hráčský kolega z Nirvany se s projektem Sweet 75 neuchytil a zmizel z očí veřejnosti. Teď mu možná Grohl prostřednictvím „Wasting Light“ pomáhá znovu nastartovat kariéru.
Pojďme se tedy na novinku Foo Fighters podívat detailněji. Desku startuje minimalistická kytara, ke které se brzy přidá tornádo bicích, přesně jako na začátku „Territorial Pissings“ z „Nevermind“. Jinak ovšem „Bridge Burning“ žije vlastním životem. Grohl v ní střídá klidnější pasáže s těmi nářezovými. Silný refrén, obsahující klasické grungeové melodie píseň sice vrhá na začátek devadesátých let, ale i tak si zachovává soudobější tvář. „Rope“ se na první poslech tváří jako trochu nevýrazný kousek, ale po několika posleších její kouzlo, především vynikající refrén, vypluje na povrch. Přichází „Dear Rosemary“. Asi největší hit desky. Popmetalový refrén je sice takový, že skalním příznivcům Nirvany nebude moc po chuti, ale to mě vůbec nevadí. Ba naopak. Zatím jeden z adeptů na skladbu roku.
„White Limo“ s hostujícím Lemmym Kilmisterem je skoro až hardcorová řežba. Zkreslený řev jen umocňuje tvrdost skladby, kterou dopředu žene stále dokola jeden riff. Možná nejgrungeovější písnička na desce. A určitě noční můra všech, co znají Foo Fighters jen z jejich dosud největšího hitu „Learn To Fly“. „Arlandria“ odpálí kolosální riff, ovšem záhy se skladba uklidní a začne klasickým nirvánovským úvodem, aby posléze explodovala do výrazného refrénu. Další velice výrazná skladba. „These Days“ je klidná skladba, kde Grohlův řev v refrénu není až tak úplně na místě. Skladba se obejde bez kytarového sóla, které vlastně obstará jen akustické vybrnkávání. Zajímavě postavená věc. Protopunkově začínající „Back And Forth“ má v sobě klasické cobainovské harmonie, které plynule přejdou do heavy refrénu, což ze skladby dělá údernou, energickou věc.
„A Matter Of Time“ působí jako malý roztančený pankáč zavřený do krabičky od sirek, vztekle se snažící dostat ven. A další úderný refrén. „Miss The Misery“ je přesah k mainstreamovému pojetí rockové hudby a refrén je tak popmetalový, že kdyby jej měl nazpívat Jon Bon Jovi, asi by moc úprav neudělal. „I Should Have Know“ s hostujícím Kristem Novoselicem zní jako pokroucené blues, které má atmosféru zahuleného baru ve tři ráno. Možná jen ty smyčce skladbě ubírají trochu na uvěřitelnosti. Grohlův zpěv je zde až cobainovsky rozervaný. A „Walk“ se nejdřív nějak nemůže rozjet, ale nakonec, když se to povede, je to výborná pecka, po které budete mít z desky ještě lepší náladu.
„Je to album Foo Fighters a ne Nirvany,“ připomíná v rozhovorech Grohl. Je ale natolik inteligentní, že ví, že pupeční šňůra s Nirvanou je silná a nesnaží se jí násilím odseknout. Místy vám „Wasting Light“ Nirvanu připomene. Tu Nirvanu z období „Nevermind“, kdy byl Cobain ještě plný energie. Mě to vůbec nevadí. Grohl navíc své kořeny v Nirvaně dokáže podat s takovou grácií, že na celé hnutí grunge i zapomenete. A to i přesto, že jste v roce 1995 měli na batohu Cobaina, na tričku Cobaina, ve starém walkmanu ještě od komunistů zase Cobaina a kružítkem do školních lavic jste ryli jméno... Cobaina. Foo Fighters je prostě dnes silná univerzální rocková kapela.
|
