A je tady další počin této davovým efektem zpopularizované party. Zpěvák Joacim Cans sice o albu „Infected“ hovoří jako o nahrávce, kterou klasičtí fandové kapely nepochopí a nepřijmou, osobně však k těmto obavám nevidím jediný racionální důvod. Jedenáctka „infikovaných“ skladeb totiž nabízí standardní porci ortodoxně zriffovaného heavy metalu, na který jsme u HAMMERFALL zvyklí už od počátku jejich existence. Jediný rozdíl se možná ukrývá ve faktu, že oproti předešlým nemastným a neslaným počinům je novinka jakostně vyváženější a kompozičně daleko stabilnější.
Což na druhou stranu není vůbec málo a popravdě řečeno právě to je důvod, aby klasičtí fandové mohli být nadšeni a v poklidu se nechali nakazit zombie virem, na jehož základu stojí celý koncept nové placky. Jakkoli mám současné zombie trendy ve velké oblibě a jejich alegorická parodie na lidské neduchovní tápání mě velmi baví, u HAMMERFALL z toho dvakrát nadšený nejsem, neboť např. klipovka k songu „One More Time“ je neskutečně infantilní, ubohá a bez nejmenšího nápadu či vtipu. Tento průser navíc zveličuje skladba samotná, která patří k velice slabým položkám, když na naši nervní trpělivost útočí zejména doblba vyštěkávanou titulní frází. Zbytek písní je na tom naštěstí o něco lépe.
Úvodní „Patient Zero“ v sobě obsahuje mini-intro, které má navodit strašidelnou atmosféru a přiblížit zrod tzv. pacienta nula, tedy zdroje veškeré nákazy. To je zase nuda, po minutě a čtvrt se ale začne riffovat a metalová jízda může začít. A propo riffy. Ty jsou acceptovsky hutné, manowarsky ultimátní a mnohdy až doomově roztažené. Kytary jsou tentokrát minimálně vrstveny a vše (včetně úsporných dotáček či aranží) inklinuje k heavy metalovému odkazu první poloviny osmdesátých let. Upjatost prvního songu ale končí v jeho poslední třetině, kdy ke slovu přijde ultrarychlá rytmika a hned je o něco veseleji. Konec už se ale opět nese v (úmyslně) ledabylé náladě, což je alespoň pro mě celkem nezáživné a obecně platí, že mám mnohem lepší pocity z dynamičtějších pasáží desky.
„Bang Your Head“ už odkazuje k NWOBHM celou stopáží a na své si tak přijdou třeba fandové SAXONU. Třetí skladbu „One More Time“ jsme už probrali, nicméně je nutné dodat, že jakmile ji nedoprovází onen „vychytaný“ videoklip, stává se jako zázrakem snesitelnější. Pontusovka „The Outlaw“ obsahuje příjemná melodická klenutí v refrénu i sólech a patří mezi povedenou část alba.
„Send Me A Sign“ je předělávka, ale nikoli od GAMMA RAY, ale překvapivě od nějaké neznámé maďarské kapely. Jde o příjemnou baladu, ale nic moc navíc. Šestka „Dia De Los Muertos“ evokuje první dvě desky HAMMERFALL, aby také ne, když její úvodní riff vzniknul ještě v období „Glory To The Brave“. Jsem asi konzervativní staromilec, ale právě tento šleh mně je svými vzletnými melodiemi nejbližší, neboť připomíná ranou živelnost kapely, která postupem času poněkud zmarketingověla (neboli se odlidštila).
No a dál? Dál je to pohoda bez větší posluchačské rozkoše či zklamání. To ovšem platí pouze do poslední skladby "Redemption", která se dá označit za pomyslný vrchol alba. Cans své pěvecké linky prociťuje s nebývalou intenzitou, píseň má poutavou strukturu a ke zvuku přijdou dokonce i jindy nenáviděné klávesy. Právě tento kousek zvyšuje celkové hodnocení ještě o onem půlbodík.
Deska "Infected" sice oproti minulým počinům znamená tvůrčí vzestup, je to ale asi jako když po výstupu na Praděd vzepnete všechny své síly a vydáte se na Sněžku. Na metalové vrcholky Himalájů je to pořád zoufale málo a navíc to, obávám se, ani v možnostech švédských "svalovců" není a nikdy nebude.
|
