ENBOUND – And She Says Gold (2011)
S tímto albem mám trochu problém. Je totiž jasné, že se jedná o jeden z nejlepších letošních debutů. Kvality řemeslné, vokální, kompoziční nebo produkční jsou zde zastoupeny na velmi vysokých úrovních a není o nich sebemenšího sporu. Přesto se hudební proudy této desky ani po x posleších nenapojily na krevní řečiště mého vkusu. Sem tam se do něj sice vlije slibný čůrek pěkně klenuté melodie, chytlavého motivu (např. „Descending“) či podmanivé atmosféry (balady „Frozen To Be“ a „The Broken Heart“), pořád to ale není takový tlak, který by mě motivoval k opětovnému, a hlavně radostně nadrženému pouštění. Stojím tedy na rozcestí klasického recenzentova dilematu, jak ohodnotit nesporně kvalitní album, jenž ovšem k srdci dvakrát nepřirostlo. Naštěstí jsem si tento problém už dávno vnitřně rozsoudil, zásadní pro mě vždy bude emotivní přínos díla, nikoli jeho umělecká hodnota. Výsledné hodnocení je tedy odrazem takového přístupu.
Poznámka: slova o kvalitě ovšem neplatí pro evropský bonus, cover "Beat It" od Michaela Jacksona, který se opravdu nepovedl a jeho existence patří mezi ty naprosto zbytečné.
7,5/10
DIVINEFIRE – Eye Of The Storm (2011)
Taky už jste si mysleli, že tahle parta neexistuje? Aby ne, když to její členové sami tvrdili, a hle, najednou zde máme další album. Je pravda, že lídr Christian „Pohlreich“ Liljegren je v této oblasti malinko promiskuitní, neboť v současné době šéfuje ještě projektům AUDIOVISION a GOLDEN RESURRECTION (to ještě s Tommy Johanssonem z REINXEED), uzavřenou (???) minulostí je pak např. jeho učinkování v NARNII, takže určitá nerozhodnost k němu asi patří. Důležité je stejně nakonec jenom to, jak se nová deska DF povedla. A zde jsem opět rozpolcen, ale tentokrát to není rozpor způsobený vysokou kvalitou, nýbrž jejím určitým nedostatkem. Kdo zná předešlé fošny této smečky, ví, že vždy byly o epické orchestraci a temné atmosféře, ve které se ovšem také ukrývaly dobré nápady a melodie. Novinka jde v oněch epických aranžmánech a makabrózní atmošce ještě dál, jenže tentokrát už chybí ona potřebná chytlavost (teda potřebná alespoň pro autora těchto řádků). Na jednom jakostním břehu tak stojí naprosto nezajímavé a nudné skladby, jakou je např. trojka „Unchain My Soul“, na druhém se (v jasné menšině) krčí třeba bombastická a mimořádně zdařilá pecka „Bright Morning Star“, ve které je symbióza dramatické orchestrace a podmanivých melodií dovedena téměř k dokonalosti. Dalším vynikajícím kouskem je pak desátý song „Never Surrender“, jenže to je pouze upravená předělávka z první desky „Glory Thy Name“. No a zbytek písní se nachází někde mezi („To Love And Forgive“ či „Even At My Lowest Point“). Celkově se tedy jedná o lehoulince nadprůměrné album, což je vzhledem k možnostem této švédské party docela zklamání.
6/10
FIRELAND – God N‘ Evil (2010)
Pakliže jsem u Švédů ENBOUND v konečném hodnocení upřednostnil "(ne)vlhkost" mých pocitů před hudební kvalitou, v případě debutu chilské (!) kapely FIRELAND to bude přesně naopak. Ona kvalita zde totiž není ani zdaleka tak vysoká, skladby nejsou tolik kompozičně vychytané, zpěvák není na takové technické úrovni a malinko skřípe i ozvučení alba. Jenže je zde ve větší míře zastoupena chytlavost a melodická atraktivita písní, což je pro mě z již uvedených důvodů přednější. Neplatí to sice celoplošně, ale kulervoucnost některých (zejména rychlých) kousků je natolik mocná, že to v pohodě zastíní i ty méně povedené skladby (např. „Azgaroth“). Příjemně staromilské spídovky jsou zde celkem čtyři („Ancient Time“, „Here I Am“, „Where Is Heaven“ a závěrečná „Dream“), což je nakonec víc, než u některých novinek „přísně žánrových“ uskupení. Když k tomu přičteme ještě skvělou střednětempovku "God ‘n Evil", dynamicky svižnou "Moonpatrol", půvabnou baladu „Believe“ či parádní trešovou šlapavku „Turn Off The Lights“, přehoupne se nám počet těch vyloženě zdařilých písní do jasné převahy. A proto se tato kapela stává vítězem dnešního power metalového trojboje.
8/10
|
