Kdysi jsem vyjádřil obavu, že pokud bude Sammetův ústup z power metalových pozic na deskách EDGUY pokračovat, můžeme se jednou dočkat společného turné s některou z hvězd country muziky, třeba naší Věrou Martinovou. Novinka „Age Of The Joker“ tento trend bohužel podporuje, opět se fúzuje s country nebo blues, což by samozřejmě nemuselo tolik vadit. Jenže ono to vadí, neboť symptom těchto nemetalových žánrů zásadně ovlivňuje nové skladby, když jim bere pro dřívější tvorbu EDGUY tak typickou energii, vysává ji skoro do poslední možné mrtě a výsledkem je nejospalejší album v historii této kapely (snad ještě s výjimkou debutu "Kingdom Of Madness").
Což vůbec neznamená, že se to poslouchá špatně, naopak, jako relaxační (nebo uspávací) prostředek poslouží nová deska více než spolehlivě. Jistotu každopádně představují refrény, které zůstávají věrné dobré tradici a jsou (ve většině případů) nasycené zpěvnou dynamikou i energií. Ale co je to platné, když kompoziční vatáž oblemtává chorusové party svoji nenápaditostí a doslova chronickou nudou! Ani se nechce počítat, kolik skladeb dobíjí rozvleklé mezihry, kdy se vůbec nic neděje. Tato zbytečná intermezza navíc často ve svých tónech nekalkulují s metalem nebo alespoň rockem, ale naopak experimentují s výše zmíněným country, blues či středověkými motivy. Ovšem zábavné to není téměř nikdy.
Desku otvírá klipovka „Robin Hood“. A máme zde další zádrhel. Proč má proboha někdo stále potřebu vyvařovat miliónkrát vyvařená témata, jako je právě toto? Není to originální a už vůbec ne zábavné (navzdory Tobiasově urputné snaze o vtip při natáčení klipu a ostatně i uvnitř skladby samotné). „Robin Hood“ má navíc neskutečně dlouhou stopáž, jež ovšem ani náhodou nedokáže naplnit chytlavými motivy, a tak je nejzajímavějším partem skladby opět jen a pouze refrén (ani ten ale není dvakrát strhující).
A to vlastně platí pro většinu písní. Nejhorší pak je, když situaci nezachraňuje ani refrén, který se navíc doblba opakuje (viz „Fire On The Downline“). Naštěstí existuje pár výjimek, kdy baví celá stopáž skladby. Jsou celkem čtyři. Bramborovu placku si odnáší track "Nobody's Hero", který by byl na raných opusech EDGUY těžkým průměrem, v aktuálních poměrech ale jeho metalová síla znamená příjemný a tolik potřebný doping. Na bronzovou pozici umísťuji šestý track „Two Out Of Seven“ s velmi hravým pomp rockovým motivem a zábavným textem (např.: „What the fuck, suck my cock“). Stříbro patří (s velkým odstupem!) jediné reminisenci na staré dobré speed metalové časy, songu „The Arcane Guild“ a hned se tedy nabízí otázka, proč se Tobias tak vehementně vzdává rychlé rytmiky, když mu její komponování automaticky zvedá tvůrčí formu o několik levelů vzhůru...
No a vítězem je pátá skladba „Breathe“, která konečně nabízí osvěžující Sammetovskou energii a baví ve slokách, hudebních motivech (včetně skvělého, bohužel však minimálně rozvinutého sólového partu) a samozřejmě také v refrénu. Takže to máme čtyři komplexně zdařilé skladby z jedenácti. Ještě by dalo uvažovat o ocenění závěrečného opusu "Every Night Without You", jenže to je ploužák, což celkovou ospalost spíše prohlubuje. Když připočtu chytlavost většiny refrénů (a také moji slabost pro Tobiase), nakonec se dostanu k lehce nadprůměrnému hodnocení. Ale je to o kozy anorektické modelky a jen pevně věřím, že příští album zvedne vlajku EDGUY do výšky, ve které hrdě vlála ještě před několika málo lety. Ale kdybych si na to měl vsadit, budu se držet hodně, hodně při zemi.
|
