Na tuto desku jsem se velmi těšil. Preview zvěřejněné na YouTube slibovalo velkou melodickou parádu a nedávno to umocnily i vesměs nadšené recenze řady hudebních publicistů. Výsledný ortel, na který jste se už všichni podívali, potvrzuje, že se i mé řádky ponesou na vlně pozitivna, třebaže to nakonec nebude tak oslavná óda, jak jsem původně očekával. Jeden velký klad alba „Outshine The Sun“ ale musím zmínit hned v úvodu. Je to aspekt, který se nedočtete v žádné okolní recenzi, a přitom doslova bije do uší...
Jedná se o zpěv Williho Nortona a především chorusové sbory. Ty totiž nečekaně připomínají božskou kvalitu a vzletnost kapely THEOCRACY, na jejíž nové album netrpělivě čeká řada fanoušků po celém světě. Britové NEONFLY tak nabízejí ideální alternativu, která ono nervózní poposedávání dokáže alespoň na chvilku uklidnit. Další reminisencí je kompoziční invence a kyprá hudební houževnatost, jež silně evokuje tvůrčí kličky Matta Smithe. Na závěr tohoto odstavce jen pro jistotu dodávám, že zde celou dobu samozřejmě nemluvíme o nějaké tupé vykrádačce (tak slavní THEOCRACY přece jenom nejsou), ale pouze o příjemné shodě skladatelských náhod. Důkazem originální osobitosti NEONFLY je ostatně nadžánrová neuchopitelnost jejich hudby, jejíž přesný popis znamená pro recenzenta docela napínavé (ale pořád navýsost zábavné) dobrodružství...
Na desce „Outshine The Sun“ uslyšíme silné ozvěny hard rocku, přestože to v celkovém výrazu hard rock není. Není to ani AOR, ačkoli ten zaslechneme také velmi často. Mnohokrát do nás z repráků zabuší melodický power metal (se subtilní, avšak zásadní symfonickou podporou), a přesto paušální ocejchování tímto žánrem by bylo snad nejméně spravedlivé. Tím bychom totiž NEONFLY zařadili do společnosti tisíce power metalových spolků, kterým ovšem ve většině případů schází kompoziční sofistikace a hravost britského debutu. A to by nebylo fér. Takže mě napadá: co takhle se na škatulkování vykašlat a přejít rovnou k meritu věci?!
Většina skladeb totiž především baví a jejich ušní konzumace znamená opravdové potěšení, které musí zasáhnout rozsáhlé posluchačské spektrum, od zarytých konzervativců až po hudební fanjšmekry s vytříbeným a málokdy ukojitelným vkusem. Přirovnání k THEOCRACY ostatně mluví za vše. Jen si poslechněte songy „Spitting Blood“ nebo „Morning Star“ a budete mít okamžitě jasno. Zmínku o hravosti pak podtrhuje závěrečný track „I Think I Saw A UFO“, což je navýsost zábavná rock'n'rollová jízda ve stylu hitových SKID ROW! Pokud je tedy konečné hodnocení přece jenom o nějaký ten bodík skoupější, je to hlavně díky některým ne zcela dotaženým skladbám, které se ve své sporné chytlavosti pohybují maximálně kolem lehkého nadprůměru („The Enemy“, „The Revenant“ a zbytečná instrumentálka „The Ornament“). Tyto kousky kazí celkový dojem a zabraňují ve vynášení megaoslavných posudků. I tak je ovšem nutné debut kapely NEONFLY doporučit. Ve svých povedených momentech jde totiž o jednu z nejšmrncovnějších nahrávek letošního roku!
|
