Visions Of Atlantis jsou promiskuitní instituce. Na kontě mají čtyři děti (alba), na jejichž zplození se podílely celkem tři maminky (zpěvačky) a jedna dula, potenciálních fotříků se v řadách kapely prohnal už bezpočet a tohle všechno zastřešují dva praotcové kapely (tedy původní členové) bubeník Thomas Kaser a kytarista Werner Fiedler. A nejpozoruhodnější na tomhle průchoďáku je fakt, že ačkoliv v průběhu let došlo zcela k překopání autorského týmu, je jejich symfoniemi provoněný melodický metálek (a proč chodit pro komparační materiál daleko a nezůstat v domovině Visions Of Atlantis) ne nepodobný kompozicím krajanů Edenbridge, konstantní a léty neměnný.
Tohle konstatování může být ještě podivnější (a nebo naopak potvrzující, že lidi – teď už zřejmě tažení zpěvákem Mario Plankem – z Visions Of Atlantis vědí, co chtějí a tak do svých řad vybírají persóny schopné zapadnout do vize kapely) při vědomí, že ani další pěvkyně v pořadí, na albu „Delta“ debutující Řekyně Maxi Nils, nijak zásadně nedokázala změnit či ovlivnit cestu, nastolenou předchůdkyněmi Nicole Bogner a Melisou Ferlaak. Výsledkem je (v podání VOA opět) nadýchaný symfo-jemno-metal s příjemným a flexibilním (Maxi to sluší v hloubkách, svědčí v přirozených polohách i spolehlivě drží v operních výškách) ženským vokálem, solidně pojištěným stejně tak pružným vokálem mužským, kdy ani jeden z vokalistů nemá potřebu dominovat, takže jejich dialogy jsou plné harmonie. Což zapadá (bodejť by ne, když to je vlastně základ všeho dění na „Deltě“) do celkového vyznění desky, ale dovedu si představit, že právě prostřednictvím vokální přetlačované by Visions Of Atlantis mohli dosáhnout podstatně dramatičtějšího prožitku.
Ono totiž (a tady je znovu ta paralela na Edenbridge) pomocí andělských vokálů, sice barevných, ale hodně decentních kytar, nadýchaných bombasticky slaďoučkých kláves a šlapající, ale nijak přehnaně razantní rytmiky lze vytvořit příjemnou atmosféru, která však, pokud jí systematicky krmíte posluchače celou (téměř) třičtvrtě hodinu a nepřihodíte špetku něčeho ostřejšího, může začít uvadat (nejlepším příkladem budiž závěrečná, slibně odstartovaná a postupně ztrácející dech „Gravitate Towards Fatality“).
V případě „Delty“ ta přihození představuje přímočaře nekomplikovaná „New Dawn“ se smyslným melodickým motivem, zbavená nepotřebných pozlátek, s půvabně živou Nils a přitažlivě chlapáckým Mariem, emotivní ploužáček s hodně sebejistou Nils, či především zásluhou Maria občasný výlet k mírné agresi (byť na ceduli s tímhle nápisem koukají Visions Of Atlantis z hodně velké dálky, i ty drobné střípky maximálně prospívají).
Pokud jste již slyšeli některou z předchozích desek Visions Of Atlantis, víte přesně (i přes změnu u jednoho z mikrofonů), co uslyšíte. Rádiově přijatelný, nadýchaný, nekomplikovaný, melodický metálek se (pro daný žánr prakticky nezbytnou) zpívající dámou. V rámci diskografie kapely nijak vybočující položka, v rámci daného stylu poměrně chutná krmě. Z hlediska působení na potenciální hypertenzi prakticky neškodné.
|
