Letošní rok je pro kluky patrně nejzlomovější v jejich dosavadní kariéře. Patnáct let funkční autorský tandem Turilli – Staropoli se rozešel s tím, že každý posbíral část muzikantů z původní kapely a sestavu doplnil novými. Díky tomu vlastně máme dvoje RHAPSODY, jen s drobnými nuancemi v názvech.
Původní RHAPSODY OF FIRE má nyní pod taktovkou klávesák Alex Staropoli, zatímco kytarista Luca Turilli pouze přidal své jméno do prapůvodního názvu, čímž dal vzniknout všeříkajícímu názvu LUCA TURILLI´S RHAPSODY. A aby ještě nebylo málo zmatků, logo RHAPSODY mají obě kapely totožné. Ovšem zatímco u Alexových RHAPSODY OF FIRE je ticho po pěšině a jejich web se těší pouze (ovšem bez debat vynikajícím) minulým zářezem „From Chaos To Eternity“, Luca opět nelenil a po roce jej máme nazpět. Jak si v této problematické situaci (a navíc s novými lidmi v sestavě) poradil, už nijak nelimitován klávesovým mágem Alexem Staropolim? O vynikajících skladatelských a instrumentálních schopnostech tohoto Itala nikdo nejspíš nepochybuje, ovšem povedlo se mu dát dohromady (cca už patnáctou v pořadí) kolekci hudby hodnou jeho jména?
Po důkladném poslechu této desky, a následné konfrontaci všech alb předešlých jsem dospěl k názoru, že tomu tak v podstatě je, jen s několika výhradami. Něco (co to přesně je si řekneme později) tomu ale chybí. Nicméně půjdeme popořadě, na tomto albu má každý zásek svou hodnotu:
1. Intro s nicneříkajícím názvem „Quantum X“ začíná arabskými motivy protknutými „vesmírně“ znějícími zvuky, následně nás bohaté sbory ale zpátky přivedou k tomu, že posloucháme další variaci na Rhapsody–intro.
2. Titulní píseň je (slovy moraváka) klasika jak sviňa, lepší otevírák se vybrat nedal. Začíná se neoklasicistními běhy (na které byli Turilliovci vždy skutečnými mistry) a poté už následuje vše, na co jsme doteď byli zvyklí – krásně melodicky vystavěné zpěvní linky, mohutné orchestrace, pro běžného člověka zcela nehratelná kytaro–klávesová sóla, proměnlivá rytmika … no prostě píseň nabitá energií, zpěvností a obrovským entuziasmem. Přestože není z nejkratších (přes 6 minut), nenudí ani vteřinu a člověk si při této přehlídce uchvacujících nápadů, krásně propojených v jeden majestátní a mocný hudební celek, jen lebedí a klepká nohama do rytmu.
3. „Dante´s Inferno“ je skladba, jejíž atmosféru přesně vystihuje její název. Je pomalejší, temnější, s mnoha bohatými sbory a kosmickými zvuky.
4. „Excalibur“ začíná příjemným středověkým motivem, po chvíli následuje nápřah s výraznými motivy, okořeněný mnoha sóly a vyhrávkami. Píseň oplývá svižným a melodickým refrénem, jako celku je jí ale potřeba dát čas na vstřebání. Postupně se vám (jak krásný protějšek u vás v posteli) odhalí a odmění nevšedním zážitkem. Zajímavé je i to, že je zčásti italsky a zčásti anglicky.
5. „Tormento E Passione“ je výtvor obdobný jako ten předešlý, nicméně je celý zpívaný v italštině a nenabízí tolik postupně odkrývatelných kouzel. Disponuje ovšem zcela omračujícím zpěvem (o něm později).
6. „Dark Fate Of Atlantis“ je z Youtube věc nějakou chvíli už známá, a označil bych ji jako klasiku nejklasičtější, ovšem postrádající „hutnou melodiku“, kterou oplývá většina ostatních skladeb. Proto ji hodnotím jen jako mírně nadprůměrnou.
7. „Luna / Fantasia Gotica“ – nejodlišnější skladba ze všech. Její výstavba je prostá jak bulharská striptérka, což ale neznamená, že by byla špatná, ba právě naopak! Její vyznění a stavba chvílemi dokonce připomíná špinavé americké bary z dob prohibice. S nástupem refrénu se dočkáme brilantní harmonické nádhery s maximálně přesvědčivým operním (Pavarotti – like) zpěvem, při kterém mrazí stejně při prvním, jako při stém poslechu. Její zásadní problém je v tom, že nepochází z Lucova pera. Na internetu můžete nalézt její původní verzi, ale tato je rozhodně lepší.
8. „Clash Of The Titans“ – Souboj titánů počtvrté, ale poprvé čistě v hudební dimenzi. Po ne úplně záživných slokách přichází speedové refrény evokující skladby typu „The Last Winged Unicorn“ z alba „Dawn Of Victory“. Kromě nich se toho až tak moc neodehrává.
9. „Of Michael The Archangel And Lucifer´s Fall“ – nejdelší, šestnácti minutová skladba, jejíž úvodní pasáž připomíná dnes již nežijící Švédy GODGORY, následovaná bohužel celkem vatovitou náplní. Krom kvalitních barokních sól a refrénů (které se na celém tomto albu opravdu nebývale povedly!) nemá moc cenu cokoli zmiňovat. V podstatě by to mohla být píseň standardní délky, ale musela nejspíš splnit povinnou minutovou kvótu a tak bylo nutné ji patřičně „navatovat“, protože zjevně začaly docházet nápady.
Co ale musím zmínit, je velmi šťastná ruka při výběru nového vokalisty. Alessandro Conti (ex-Trick Or Treat) disponuje opravdu silným, jistým, měkkým a hebkým hlasem, který (jakožto školený operní pěvec) umí využít v mnoha polohách (i v té operní, což v průběhu poslechu alba několikrát předvede), a ve všech je naprosto uvěřitelný a poslouchatelný. Luca jeho potenciál dokázal využít beze zbytku, Fabio Lione vám po prvních pěti zazpívaných tónech chybět nebude.
Zvuk alba je standardně kvalitní, vše zní tak jak má, obal je vyveden v příjemně modro – zlatých odstínech a na pohled vypadá velmi přitažlivě.
No a nakonec si povíme, co bylo myšleno tím „něco“, co znemožňuje maximální hodnocení. Když pominu jeden bod dolů za některé méně povedené momenty (obzvlášť – ale nejen - u posledních dvou tracků), tak to bude nejspíš absence klávesisty Alexova formátu, který by mnoho motivů na albu obsažených dokázal rozvést do mnohem košatějších podob, než tomu je na této desce - dle materiálů na netu veškeré klávesové party dělal sám principál (ale i tak klobouk dolů, deska je zvukově i hudebně velmi rozmanitá, a muselo dát nepředstavitelné množství práce ji celou dát dohromady).
Final word – Rhapsody i v nové sestavě (bez Alexe Staropoliho a Fabia Lioneho) mají světu stále co říct, a není toho málo! Album je v některých ohledech malinko jiné (a trochu méně orchestrálně vyšperkované), ale obecně se jedná o další velmi kvalitní zářez do jejich bohaté diskografie. Na první poslech působí sice ošizeně a prázdně, ale postupně si v něm najdete to svoje a budete si album pouštět stále dokola. A jestli tomu tak bude i za pět, deset let ukáže jen čas. Já se přikláním k názoru, že by tomu tak býti mohlo.
|
