Chytře na to (na mě) ti Cruel jdou. Abych pravdu řekl, z jejich aktuálního akustického EP „Krutá tráva“ jsem měl krapet hrůzu. Kořeny tohoto stavu vyšly ze dvou základních momentů – ten první sahá k jejich čtyři roky starému albu „Ekvilibrium“, které považuji za jednu z nejdokonalejších desek tuzemské scény, na jejíhož následníka jsem se móóóóóóóc těšil. A to přesně do začátku dubna loňského roku (druhý hybný moment), kdy Cruel na jednom z prvních koncertů (ne-li dokonce prvním) v nové sestavě představili posilu ve svých řadách, zpěváka Zbyňka Pošmuru. A já tehdy z Peček odjížděl doslova zničen pocitem, že svým podstatně agresivnějším stylem (ve srovnání s Markem Neckářem a Pavlem Bauerem) zpěvu Zbyněk naprosto znásilnil křehkou a elegantní vzdušnost songů Cruel.
Pětice skladeb na „Kruté trávě“, jedna novinka a čtyři osvědčené kousky, to vše v akustickém hávu, tak nabízí v podstatě ideální příležitost ukázat, v jaké (autorské i hráčské) formě se kapela nachází a zároveň v písních, zjemnělých a obnažených na svojí vlastní čistou podstatu, předvést, zda tyto podlehly Zbyňkově tlaku anebo zda nový křikloun zapadl do povznášejících a neomezených nálad Cruel. Nechci vynášet předčasné soudy, s definitivním ortelem raději počkám až na pokračování v elektrické verzi, ale s „Krutou trávou“ mi spadl ze srdce ohromný kámen.
„Tanečník na spáleništích“, coby jediná věc dosud neprezentovaná na jakémkoliv nosiči odhalí, že skladatelský i textařský um dvojice Neckář – Bauer neztratil ani špetičku ze svého uvolněného šarmu, lehkosti, košatosti, objevnosti, snahy o pestrost, umění vygradovat napětí, záliby ve vůni pyrenejského poloostrova i jiskřivé schopnosti precizně žonglovat se slovy. Výsledkem je řada skvělých nápadů, zvratů a melodií, hravá a bohatá muzika, výborné vokální přihrávky v duetovém dialogu, excelentní šantánově rozverná piánová vsuvka a důrazně přitažlivý zpěv („hou-hou“ motiv mi hlavě zvoní systematicky a vytrvale). A nezapomeňte mrknout na thrilerově magicko-rituální klip.
Akustické zpracování skladeb z „Ekvilibria“ považuji za hodně odvážný kousek. Je možné posunout dokonalost ještě výš? Je. Zejména u drsně romantické „Svízel přítula“ nové aranže zdůrazňují největší sílu písní Cruel – úžasné melodie, napětí a přetlak emocí, nemluvě o tom, že je maximálně vzrušující sledovat precizní umění muzikantů i detailní propracovanost skladeb. Podobně bych mohl velebit až do posledního tónu, snad jen u zadumané „Shah Mat“ bych aktuální progres jako dvakrát přínosný neviděl (rozhodně však ani jako krok zpět). Velice smyslná je vokální výpomoc Šáren Makovcové a (tady si sypu popel na hlavu a jen doufám, že za toto tvrzení se nebudu jednou drbat za uchem… ;-) ) ze Zbyňkova důrazu mě příjemně mrazí.
Možná jsou Cruel o něco syrovější. Měl-li být příchod Zbyňka Pošmury momentem, který uvolní ruce zbytku kapely pro ještě větší (už takhle maximálně vytříbenou) instrumentální ekvilibristiku a hravost, začínám věřit tomu, že to ze strany Cruel nebyl špatný tah. Ba co víc, začínám se zase těšit na věci příští. „Krutá tráva“ je totiž velice slibným a prakticky neoposlouchatelným počinem.
|
