Letos k nám od našich severních katolických sousedů dorazilo druhé album symfo-speedových extrémistů PATHFINDER. Nutno podotknout, že za debutem nijak nezaostává, a v mnoha směrech jej i překonává. Je bez debat rychlejší, epičtější, orchestrálnější, a snad i o něco melodičtější. Takže: Zkusme si propojit rychlost DRAGONFORCE (pozor, kluci v některých místech hrají ještě rychleji!), pompu matadorů RHAPSODY a melodičnost takové SONATY ARCTICY, nebo REINXEED. K tomu přihoďme špetku deathových blastbeatů, growlů a screamů, hrst soundtrackové fantasy nadýchanosti, pořádně promíchejme v kvalitní mašině a podávejme. K tomu jako bonus doporučuji hnědé bezpečnostní prádlo.
Album je ve svých nosných prvcích opravdu dotaženo do extrémů. Rychlost je (když vynecháme zmiňované DRAGONFORCE) v dnešní době nebývale vysoká, a v prokládání speedových temp s blastbeaty už opravdu ojedinělá. Přitom se ale na jedinou vteřinu nezapomíná na melodičnost, album jí vyloženě kypí a po naposlouchání (o tom později) může většina nahrávky rychlostní melodiky zahánět do multi-orgastických stavů. Do toho máme tuny orchestrací, které jsou tak náročné, že ji dělají rovnou dva lidé v kapele, a celé album díky tomu může chvílemi působit jako majestátní soundtrack k metalovému hollywoodskému blockbusteru. Díky tomuto si tak můžeme užít divokých smyčcových válek stejně jako majestátních žesťových fanfár, obojího album nabízí v míře větší než obrovské. Ovšem v nabídce samozřejmě nemůžou chybět ani divoké kytarové jízdy, nehratelná sóla, nebo spousty sborů.
Ale aby si člověk mohl vychutnat všech výše zmíněných lákadel, musí podstoupit jednu zásadní (a pro některé) i dlouhou terapii. Ta by se dala nazvat „Pečlivý poslech alba“. Je poměrně komplikované, a člověk se dlouho a pravidelně v jednotlivých písních ztrácí. Nejsou totiž klasicky rozděleny na rychlé, střednětempé a pomalé, ale tempa se v každé z nich prolínají, a většina skladeb navíc nabízí všechny zmíněné. A díky oné maximální melodičnosti je tento problém ještě markantnější.
Po několika dnech se hudební taje vytrvalým postupně odkrývají, jednotlivé kompozice začínají dávat smysl, a muzika začíná bavit. A to opravdu hodně. Písně naprosto netrpí syndromem rychlé oposlouchatelnosti, takže album dokáže posluchače strhnout na dlouhou dobu, což je další z věcí dnes poměrně výjimečných, o to ovšem chvályhodnějších. Kompoziční a aranžérské schopnosti kapely jsou vysoko nad běžným průměrech jiných spolubojovníků v tomto ranku, úplně stejně jako instrumentální a vokální. Jako host tentokrát vypomohl Konstantin Naumenko z CONQUEST a SUNRISE. Deska je dlouhá tak akorát - trvá necelou hodinu, což je oproti hodinu a čtvrt dlouhém předchůdci též krok dobrým směrem, na nudu zkrátka v té smršti nezbývá žádný čas.
Na albu se nachází intro, outro, jedna klidná orchestrální skladba ("Yin Yang") a zbytek jsou výše popsané upalováky. Z nich bych vyzdvihnul „The Day When I Turn Back Time“ s vkusně zpracovanými pozouny, hitovku „Ad Futuram Rei Memoriam“, nebo finální půvabnou „When The Sunrise Breaks The Darkness“. Samozřejmě, ostatní opusy (slovo píseň se mi najednou nezdá adekvátní) na albu jsou minimálně stejně kvalitní jako tyto tři zmíněné. Pouze titulní osmiminutový otevírák "Fifth Element" se mi jeví malinko méně strhující než zbytek desky, ale i tak zde má své nezastupitelné místo.
Desce zkrátka není moc co vytknout, ve svém žánru se jedná o výrazný nadstandard. Ale kdybych si chtěl rýpnout, tak by mohl být o trošku silnější mastering (je nutno pro adekvátní hlasitost volume kolečko otočit trošku víc doprava) a samozřejmě průnik do desky je náročnější než do nezkušené panny. To ale pro každého nemusí být negativum. Koneckonců, číslo za recenzí hovoří za vše.
|
