Je to skoro přesně dva roky, co jsem na tomto místě sepsul tehdejší novinku Linkin Park „A Thousand Suns“. Dodnes si za výsledným hodnocením stojím a fakt, že se ta deska prostě nepovedla, přiznávají - sice jen na půl huby - i samotní umělci. Jenže nejsme kacíři a každá, i sebehorší kapela, si rozhodně zaslouží šanci na reparát. A jelikož Linkin Park rozhodně nepovažuji za nějakou neposlouchatelnou sračku, je ta šance jasná. Kapele neustále bude předhazováno srovnávání s jejich slavným debutem „Hybrid Theory“ a je jasné, že na tenhle monolit už kapela nikdy nedosáhne. Po „Hybrid Theory“ šli s každou deskou kvalitativně dolů, sešup nastal právě s „A Thousand Suns“, takže ve výsledku i kdyby „Living Things“ byla skutečně nepovedená, už by nebylo kam spadnout.
Jenže novinka vůbec blbá deska není. Na rozdíl od své předchůdkyně postrádá moment překvapení, což je ale v tomto případě jen k dobru věci. Skoro to vypadá, že se kapela zalekla, kam až sama byla schopna s předchozí deskou dojít. Navíc prodej dopadl tristně, když se „A Thousand Suns“, jako první desky v historii kapely neprodalo v Americe ani milion kusů (celosvětově pak šlo přes pult milion sedm set tisíc výlisků, kdežto „Hybrid Theory“ přes čtyřiadvacet milionů).
Jak tedy zachránit situaci a vyváznout s jakžtakž zdravou kůží? Takovou otázku už řešilo nespočet kapel v minulosti, kterým se experimenty finančně nevyplatily (ba přímo jejich desky propadly). Vrátit se zpátky ke kořenům. Udělali to jiní, udělali to teď i Linkin Park. Tatam je proto absence kytar, čímž se „pyšnila“ právě předchozí deska. Víceméně se hraje opět na to zkusit novou „Hybrid Theory“. To se samozřejmě už nestane, ovšem každá skladba z novinky má hlavu a patu, a reprezentuje to, co vlastně od Linkin Park každý čekal. Masivní kytarovou stěnu, klidnější sloku, rapovaný vokál a nařvaný refrén Chestera Benningtona, který opět dokazuje, že je to pěvec non plus ultra.
Jsou tu naprosto klasické hity jako je úvodní „Lost In The Echo“ nebo hned následující „In My Remains“. Linkin Park si také potřebovali dokázat, že za to umí pořádně vzít a připomenout si svoje drsné nu-metalové kořeny. Je tu proto elektronická „Lies Greed Misery“ anebo skoro dvouminutová nálož „Victimized“. Pak tu máme i popovější momenty, když kapela přijde skoro až se symfonickou „Roads Untraveled“, která by klidně mohla tvořit soundtrack k nějakému hollywoodskému dojáku. A i když to vypadá, že kapela ve skladbách „Skin To Bone“ a „Until It Breaks“ trochu ztrácí dech, závěrečná „Powerless“ vše uvede na pravou míru.
Před dvěma lety jsem Linkin Park už počítal za odepsanou kapelu. Není. „Living Things“ je naopak dobrá deska, což jsem si myslel, že tohle spojení v souvislosti s touhle šesticí už nikdy nepoužiji.
|
