Uděláme si takový malý exkurz do historie, protože o Aerosmith se na těchto stránkách ještě nikdy nepsalo. Asi nikdo nepochybuje, že tihle Vzdušní kováři z Bostonu jsou jednou z největších amerických kapel všech dob. Možná dokonce tou úplně největší. Jsou na scéně přes čtyřicet let, po celém světě prodali víc než sto padesát milionů svých alb. S takovým portfóliem se nemůže chlubit jen tak někdo. Navíc nikdy zas těch čtyřicet let neuhnuli od svého stylu, který ač se někdo snažil nazývat heavy metalem, je klasickým rhythm n´bluesem pořádně střiženým hardrockem, místy (ale opravdu jen ojediněle) s metalovým pozlátkem a popovou patinou.
Oni Aerosmith jsou skutečně zvláštní úkaz. Svou slávu si zažili v sedmdesátých letech, kdy se jejich desky „Toys In The Attic“ nebo „Rocks“ staly generačními milníky. Pak je ale drogy skoro zabily. Toxická dvojčata Steven Tyler a Joe Perry se rozhádali a Perry se z kapely poroučel. Když pak v polovině osmdesátých let všichni vystřízlivěli a viděli, že kapelu skoro zabili, dokázali nastartovat pozoruhodný comeback, kdy se s deskami „Permanent Vacation“, „Pump“ a „Get A Grip“ stali většími než kdy předtím. A když pak na konci devadesátých let jejich hvězda zase trochu pohasínala, přišli se svým nejúspěšnějším singlem „I Don´t Want To Miss A Thing“, který posloužil jako soundtrack k hollywoodskému trháku Armageddon (hraje zde Tylerova dcera Liv).
Pak ale přišly problémy. Poslední deska (pouze coververzí) „Honkin´ On Bobo“ se prodávala špatně. Do vztahů mezi členy kapely se opět dostaly omamné látky a Tyler si pak radši sedl do poroty soutěže American Idol a kapela už sháněla náhradu, kdy se jí přihlásil i starý had Lenny Kravitz. Už to vypadalo na konec, ale najednou začátkem tohoto roku ohlásili Aerosmith novou desku „Music From Another Dimension!“. Po několika průtazích s vydáním je album konečně tady.
A jak zní? Jak už jsem napsal výše, Aerosmith nikdy neuhnuli ze svého stylu, takže ani od novinky (notabene když jsou pánové už v pokročilém věku) nelze čekat, že by si začali hrát na to, co nejsou. „Luv XXX“ (s hostujícím Julianem Lennonem) dokonale plní funkci klasického otvíráku. Skladba je pořádně rozpumpovaná a hned nabízí ty největší přednosti Aerosmith. Tedy nápaditou kytaru Joea Perryho a charismatický, nezaměnitelný zpěv Stevena Tylera, který zní stále svěže jako před lety. Hitovými ambicemi se vytasí hned třetí „Beautiful“, která má refrén, který by i po čtyřiceti letech osvědčeného modelu mohl zafungovat v FM rádiích. Naproti tomu následující „Tell Me“ je trošičku lacinější odrhovačka. Obrovské hitové ambice v sobě zase pak ukrývá pilotní singl „Legendary Child“, což je naprosto uvolněný rokec, který dá vzpomenout na takové hity jako byly třeba „Other Side“, „Love In An Elevator“ či „Eat The Rich“. V podobném duchu je i další skvělá pecka „Street Jesus“.
Když se bavíme o Aerosmith, je nutné zmínit také balady. Na novince jich je celkem pět, což je v podstatě při počtu patnácti skladeb takový kapelní standard. Asi si troufnu odhadnout, že žádná z nich se nestane druhou „I Don´t Want To Miss A Thing“ (což na druhou stranu není vůbec nutné), ale kvalita nechybí ani tady. Rozhodně nejpovedenější je „What Could Have Been Love“, což je vlastně klasická powerbalada ve stylu „Angel“ nebo „Cryin´“. Podobně, i když trochu méně hitově, zní „Can´t Stop Loving You“ s hostující country zpěvačkou Carrie Underwood. Zato „We All Fall Down“ se svými sladkobolnými smyčci si kapela s klidem mohla odpustit. Možná trochu potěší i závěrečná „Another Last Goodbye“, což je taková nervnější variace na „Amazing“ (ovšem bez orgasmického kytarového sóla na konci).
V dalších věcech už kapela mastí pořádný rock n´roll. Za připomenutí stojí „Freedom Fighter“, kde si pěvecké role dělí kytarista Perry s hostující hereckou hvězdou Johnnym Deppem. Špatná rozhodně není ani melancholicko-psychedelická „Something“, kde se tříští Perryho a Whitfordova kytara na obrovských plochách, do čehož opět Perry až zhulenecky deklamuje. V této skladbě si také ke svému původnímu nástroji, bicím, sedl Tyler.
Je pravda, že Aerosmith nenahráli svou nejlepší desku. Ta pozice už asi navždy připadne „Toys In The Attic“. Nenahráli ani tu nejhitovější. „Get A Grip“ je jenom jedna. Ovšem nahráli jedu ze svých nejlepších a nejhitovějších desek, což se už kapely, která je tady přes čtyřicet let, musí smeknout klobouk dolů.
|
