Je to trochu jako z „bylo, nebylo“. Na jedné straně kapela, která natočí dvě desky, kritikou vysoce ceněné, a to nejen proto, že v jejích řadách funguje skvělý křikloun světového formátu. Na straně druhé šikovný zpěvák s charismatickým hlasem, který se vyloupl prakticky odnikud. A protože strana první se zásluhou zaneprázdněnosti svého slavného kolegy nemůže dostat na pódia, domluví se se stranou druhou na společných koncertech. Vzájemná chemie evidentně dobře funguje a tak by se dal čekat typický konec – obě strany se domluví na další spolupráci. A tak se taky stalo. Jen místo očekávaného společného pokračování se rodí něco nového… To je v krátkosti story o tom, kterak kluci ze Signum Regis (a Vindex) k Josefu Wlaschinskému přišli, aby společně založili kapelu Trigger. A momentálním završením téhle cesty je nedávno vydané album „Neztrácím víru“.
Jednoduchou logickou úvahou je zřejmé, že „Neztrácím víru“ má ty nejlepší předpoklady k tomu stát se vydařeným dílem. Vezmeme-li totiž v potaz, že pod hudbou Trigger jsou podepsáni Ronnie König a Filip Koluš (jejichž tvorba u Vindex a Signum Regis u mne ani v jednom případě nepodlezla laťku s visačkou vysoký nadstandard), je zdravý základ položen. Třetím do skladatelské party je pak Josef Wlaschinský, a je zřejmé, že tenhle chlapík má klasický heavík a rock taky hluboko pod kůží. A na triumvirátu zmíněných kapel je až fascinující sledovat, kolik tváří heavy metal vlastně může mít. Trigger sází na tu vyloženě klasickou, koketující s nekomplikovaným šlapavým bigbítem (příznivci Citronu, či raných Maelström, stříhejte ušima!), stavícím na neuspěchaném tempu, otírajícím se o hranice rocku, stavícím na silných melodiích, neztrácejícím ani na okamžik švih a šťávu.
O hráčském umění kapely díky předchozím otiskům na metalové scéně taky nelze pochybovat, takže jsme opět u Josefa Wlaschinského. Jeho chlapácky sebevědomý, civilně přirozený a charismatický čistý vokál je totiž dalším žolíkem v rukách Trigger. Naprosto chápu, že si tohohle chlapíka vybrali Signum Regis jako záskok za Görana Edmana.
Ať už jde o důrazné svižné šlapavky („Jsou stejný“), nekomplikované, stadiónově zpěvné melodie („Neztrácím víru“), emotivní balady („Stmívání“), či agresivní útoky („Ruka tvá si brousí hák“), u každého odstínu je slyšet suverénní jistota, schopnost vyjádřit pocity a vygradovat napětí i trvalý nadhled.
Rychlé doporučení? Kterákoliv z položek (snad jen úvodní „Já se ptám“, coby forma atmosférického intra nemá tu stoprocentně podmanivou náladu desky, ale stojí jen kousek opodál), včetně závěrečné, chorálem famózně zdramatizované instrumentálky „Amorenada“. A pojistky mi totálně vyrazila již zmíněná balada „Stmívání“. Příznivci klasického metalu, neváhejte ani na okamžik! Členové Trigger nejsou žádní zelenáči, proto je mi krapet žinantní označit „Neztrácím víru“ jako žhavého kandidáta na tuzemský debut roku, ale čistě staticky vzato – je to přesně tak!
|
