To, že Zak Stevens je excelentní a mimořádně charismatický zpěvák, o tom asi už nikdo nepohybuje. Že má však sklony i k vizionářství tušil asi málokdo. Jak jinak nazvat stav, kdy kapela, do jejíhož názvu Zak propašoval hned dvě kružnice, po deseti letech své činnosti symbolicky uzavře pomyslný kruh svého vývoje? Na začátku byli Savatage. Z jejich kolébky se Zak vylíhnul do metalového světa, z jejich mízy celkem důkladně čerpal na debutovém albu CIIC, aby se v letech následujících tomuto zdroji stále víc vzdaloval. A to natolik, že jsem na minulém albu „Consequence Of Power“ tyhle stopy hledal už naprosto marně. Hned následující rok se však Zak nalodil na jednu palubu s probouzejícím se Magellanem a téměř novou posádkou (ne, není to náhoda, že v aktuální sestavě CIIC náhle působí pět dobrých zpěváků), na letošní rok ohlásil další retro-sava-výlet, tentokrát s deskou „Edge Of Thorns“ (a s ohledem na vyznění „Seasons Will Fall není náhoda, že CIIC sáhli zrovna po trnové éře) a tohle vše dokončil na novinkovém albu „Seasons Will Fall“, kde dokonale skřížil syrovou zemitost CIIC s nadýchaností a vzdušností Savatage.
Jestli ta změna pochází čistě ze Zakovy hlavy nebo je důsledkem dalšího důkladného šejkru sestavy (kromě věrného souputníka Mitche Stewarta nabral Zak kompletně novou - v případě kytaristy Billa Hudsona nutno upřesnit, že v jeho osobě staronovou – posádku), není třeba řešit. Zejména pak – kromě již výše zmíněného vokálního posílení - je tahle změna patrná především v intenzivnějším a důležitějším využití černobílých klapek (tak typické piánové vstupy) a díky živé kytaře s nádechem neposedné ekvilibristiky v duchu Crise Olivy. Stejně tak je asi zbytečné řešit, které skladby by se mohly objevit na minulé desce CIIC, a které by se spíš hodily do repertoáru minulého Zakova působiště, obě tyto části tvoří dokonale zapadající (jako by kolečkáři štípli někde v metalovém muzeu ampuli s výtažkem savanálad, kterou si naplno lupli do vlastního krevního oběhu) a funkční skládanku. A aby toho nebylo málo, nebáli se CIIC přisypat i něco málo netradičních ingrediencí.
Díky tomu mohla vzniknout třeba jak pírko lehoučká a uvolněná hitová melodie „End Of Emotion“, díky tomu mohla vzniknout pořádně hutná „Downshot“, hrubě zemitá úvodní „Diamond Blade“ s houpavě emotivní pasáží, vrcholící v tradiční ostré erupci, či finální, olivami čpící balada „Only Yesterday“. Jako nejsilnější zážitek výše zmíněného důvěrného spojení doporučuji rozsáhlou kompozici „Epiphany“ s nádherným piánovým úvodem, razantní vznešeností i řezavým dějem (no ano, asociace na Sava jsou přímo hmatatelné). Další výčet netřeba, „Seasons Will Fall“ je deska, která nemá slabinu a jejíž síla se s každým poslechem násobí.
Nerozumějte mi prosím špatně. To, že je v tomhle článku kadence užití pojmu Savatage značně vysoká, vůbec neznamená, že by Circle II Circle rezignovali na svůj vlastní styl. Naopak, na téhle desce došlo k naprosto přirozenému spojení vlastního osobitého vývoje s mimořádně silným a výživným kořenem z minulosti. Počty jsou jednoduché – Circle II Circle ke své vlastní přímočarosti přihodili pořádnou hrst nadýchaně razantní bombastiky a metalové noblesy a vrátili se do roku jedna (a dost možná o nějakou tu píď ještě hlouběji), kdy slavili úspěch s „Watching The Silence“. A díky tomu, že tenhle návrat zní až neskutečně přirozeně, je jasné, že finální hodnocení musí být velmi vysoké.
|
