Jak ten čas letí… Brněnští Eagleheart se v rámci jedenáctého ročníku Power Metal Blast rozhodli oslavit svoje desáté narozeniny. A výčet gratulantů - Salamandra, Rimortis, Neutral a Porta Inferi nahnal na jedno pódium prakticky to nejlepší, co se po vlastech českých a moravských v rámci power-speed metalu prohání. A ačkoliv (a nebo možná proto) hned tři položky uvedeného seznamu mám i naživo najeté dost důkladně, o překvapení a nečekané momenty nebyla nouze.

Překvapení první (příjemné) – Neutral. Vlastně je docela symbolické, že jsem jako inspirační zdroje téhle kapely v souvislosti s jejich debutovým albem zmiňoval Poděbrady (Rimortis), Brno (Eagleheart) a Ostravu (Salamandra), a ony se uvedené spolky kompletně sešly při takhle výjimečné události. Díky mému mimořádně vyvinutému orientačnímu nesmyslu jsem příjezd k Faválu dokázal minout hned třikrát, což v konečném důsledku znamenalo, že jsem se do sálu dostal v momentě, kdy již zněly tóny úvodního songu „Hříšná pouť“. První vizuální dojem (kluci snad prominou :-) )? Parta dorostenců, kteří na maturitním plese chtějí pobavit starší spolužáky. První sluchový dojem? Netralu to dost dobře šlape, jejich vzdušné melodie, chytlavé refrény i šikovně opracovaná čeština fungují naprosto spolehlivě, o čemž svědčila hodně solidní divácká odezva (na to, že šlo teprve o první vystoupení, dovolil bych si napsat až mohutná). Z toho, co kluci představili ze svých skladeb, se mi prakticky do puntíku potvrdil dojem, získaný z desky – opatrný a příliš „hodný“ zpěvák (jeho frontmanství by si zasloužilo víc suverenity, v jeho pěveckém projevu bych se přimlouval za hrst agrese a víc okamžiků, kdy půjde na krev), hodně mě bavila dvojka Lukáš Nábělek a Martin Vaněk, především v okamžicích, kdy si užívali svoje vokálně halekačské refrénové příspěvky i divoký projev kytaristy Pavla Šuranského. Trošku mě v setlistu neseděla půjčka od Ironů – pochopitelně, maximálně funkční, ale na to, jak omezený čas měli kluci k dispozici a na to, jak příznivě nakloněné publikum měli na své straně, možná by si spíš zasloužilo sáhnout ještě víc do vlastních zásob. I tak – velice příjemný, živý a nadějně perspektivní set.
Playlist: Hříšná pouť, Poslední den, Ostrov pokladů, Fear Of The Dark, Hraj dál, Maska smrti, Ikarův plán

Překvapení druhé (mírné) – Rimortis. Kapela, o které jsem si svého času, vzhledem k tomu, že se naše cesty protínaly poměrně často, říkal, že už mě překvapit nemůže. Stabilní koncertní tutovka, osvědčené hity, stoprocentní nasazení, koukatelná pódiová show i vzorná spolupráce s publikem, to jsou momenty, na které se dá u Rimortis vsázet jako na naprostou jistotu. A stejně tak mi připadá, že díky periodické personální nestabilitě, kterou obvykle odstartuje vydání nového alba, mě už nemohou překvapit ani změny v sestavě. Po koncertě ve Faválu můžu říct jediné – Přémo, vem to! Bývalý kytarista Samhain Přemek Šulc mi do sestavy kapely maximálně sedí - tím rozhodně neříkám, že by některý z jeho předchůdců byl koncertní brzdou – v tomhle složení může být (doufám) zaděláno na dokonale pulsující životaschopný organismus. Vzhledem k omezenému časovému prostoru musel být pochopitelně osekán i playlist, takže zazněly naprosté koncertní jistoty – o tom, jak na sebe bylo diváctvo s kapelou naladěné svědčilo to, že už u druhé skladby došlo na sborové skandování a zpívánky, u „Opery v plamenech“ v duchu hesla „kdo neskáče, není Čech“ už poskakovala polovina Faválu, novinkové skladby dokonale zapadly do rozjeté jízdy, v předfinále s „Rimortis II“ už si křikloun Mlan Hloucal málem mohl dát díky vydatné pomoci v podpódií kitkat, finále se „Zvony fantazie“ s Milanovým výletem až kamsi do Křížkovských výšek bylo excelentní. Ani v tomhle případě nemohlo vzhledem k časovému presu dojít na vyžadovanou „ještě jednu“, i když by si to žhavá atmosféra byla zasloužila. A pro ty, kteří protestují proti absenci živého klávesáka, měl Vašek Mrzena taky dobrou zprávu – už se snad brzy dočkáme.
Playlist: Peklo, co říká si svět, S.O.S., Černý kůň, Opera v plamenech, Hvězdám, Deset kroků zpět, Rimortis II, Zvony fantazie

Překvapení třetí (nepříliš pozitivní) – Salamandra. Dost jsem se těšil na ochutnávku pěveckých schopností nováčka Honzy Bernátka, bohužel zvuková deka (zvuk nebyl úplně dokonalý ani u jedné kapely, ale pouze při setu Salamandry mě nepřehledná zvuková hmota, ve které se naprosto ztratily veškeré zpěvy a důkladně zanikly i klávesy – ty se poprvé výrazně ozvaly až v „Masters Of Rock, kdy ztichly kytary- přinutila putovat po sále a hledat místo, kde to bude lepší), na Salamandru hozená, byla příliš důkladná. Důsledkem byl stav, že z první poloviny setu nejsem schopen říct, zda to, že Salamandra začala trpět Blind Guardianovským komplexem, vzdušnost, bohatost a důstojná pompéznost z desek je čistě studiovou záležitostí a na koncertech se bude hrát na syrově obnaženou podstatu songů, je úmysl nebo šotek u zvukaře. Až v době, kdy se set Salamandry zlomil do druhé poloviny se zvuk vylepšil – zda to bylo vhodně nalezeným místem, či správným vychytáním čudlíků netuším. Fakt je ten, že diváctvo nenechalo Salamandru na holičkách a pařilo stejně vydatně jako u všech ostatních zúčastněných. Podstatná informace, kterou jsem si nakonec ze setu odnesl je ta, že Salamandra se chystá v říjnu letošního roku v brněnském Favále oslavit svoje patnáctiny. Tak doufám, že jako dárek dostanou lepší zvuk a otázku, zda Honza Bernátek dostatečně nahradil svého předchůdce konečně rozseknu, neb z těch závěrečných dvou rozumně slyšitelných věcí můžu („The King“ a „Eternal Moon“) říct jednou ne (starší kousek) a jednou jo (mladší kousek). Ano, skvěle rozjetou a dobře čitelnou „Eternal Moon“ jsem si jako jedinou položku v setu Salamandry vychutnal.
Playlist: Nothing But Dust, Orion, Atlantis, Lost Life, Masters Of Rock, Crusaders, The King, Eternal Moon

Překvapení čtvrté (ultramaximální). Jen vědomí toho, že tenhle koncert bude díky speciálnímu setlistu Eagleheart jedinečnou záležitostí, mi pomohlo překonat vrozenou lenoru a dorazit do Brna. Že to bude ale taková smršť emocí a exploze pozitivní energie, to mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Bylo fascinující sledovat, jak Eagleheart, přestože působili stoprocentně soudržně, jsou variabilní a náladově různorodí, jak se s každou změnou v sestavě měnil charakter jejich hudebních nálad a projevu. Kapitola první – současná sestava a tři kousky z alba „Dreamtherapy“. Odlehčená nálada při pohledu na vymóděného Wagnera či námořníka Smrta (a vtipný pokřik z diváctva „ať žije Smrt!), vyspělá, živá, energická a přesvědčivá palba, nadšení na pódiu i pod ním a pro mě čím dál tím víc přitažlivě vypjatý a silný vokál frontmana (už to můžu s klidným svědomím napsat) Romana Sáčka. Kapitola druhá – lehce nevinná, s kytarou otce zakladatele Tomáše Cafourka, který ve dvou kouscích nahradil preciznost Michala Jankuliaka. Kapitola třetí – skok k debutové desce a uragán energie s divokým Martinem „Metallikou“ Kleknerem, dávající snadno vzpomenout na éru „Toma a Jerryho“ (tedy Metalliku s Wágnerem) ustavičně vyvádějících různé skopičiny. Znovu skok do současnosti a návrat k bohatosti „Dreamtherapy“. Nejemotivnější moment večera, kdy akustická kytarová dvojka Michal + Mike se svým sametovým hlasem (a mohutným doprovodným sborem pod pódiem) v pomalé „Tears Of Rain“ neskutečně citlivě hladili po duši (komentář Romana - děkuju bratrům Nedvědovým… :-) ). Finále s postupně bobtnající sestavou, v konečném součtu na pódiu čítající devět lidí (nutno zatleskat i vokalistům Zdeňce Šichové a Metallikově spoluhráči Perrymu z Flowerhile) a čtyři kytary! Připočtěte k tomu dva dorty (jeden neuhasitelný, který nedokázala sfouknout ani kompletní sestava kapely, druhý hudební, nad kterým si Roman Sáček posteskl, že už se těší na kus, určený pro něj - malinkatý marcipánový mikrofon), naprosto bombastickou podporu publika a neskutečný zážitek (samozřejmě doplněný o přídavkovou položku, ta v tomhle případě prostě chybět nemohla) je na světě. Tohle se nedá popisovat, to bylo potřeba zažít!
Playlist: Insomnia, Shades of Nothing, Taste My Pain, Lost In The Dead End, Into Eternity, Buried Alive, Black Sun, Falling, Into The Sky, Nothing Remains, Dreamtherapy, Glass Mountain, Wheel Of Sorrow, Tears Of Rain, Time Has Come, Creator Of Time, Moment Of Life, Don´t Turn Your Head, Shades Of Nothing

Překvapení páté se nekonalo. Vůbec jsem Portě Inferi nezáviděl vychládací roli večera. Nastupovat po Eagleheartí explozi bylo samo o sobě úkol náročný, navíc obava, aby se diváctvo po setu Eagleheart nerozuteklo, byla asi oprávněná. Díky lehkému posunu časového plánu a vidině stopadesáti kilometrů před sebou jsem patřil k těm, kteří závěrečný set vzdali.

K letošnímu Power Metal Blast můžu říct už jen tolik. Díky za skvělý večer, a mohutná poklona Eagleheart, kteří zase o kousek posunuli moje hranice hudebních zážitků.
P.S. Tohle je vlastně můj příspěvek do nedávné zinové diskuze o prožívání zážitků spojených s hudbou. Ještě pořád lze perly najít!!!