Na svém čtvrtém albu, nazvaném „War Of Ages“ přichází Serenity, mistři světa v metalové symfoeleganci v čele s charismatickým doktorem historie s nezaměnitelným sametově chytlavým vokálem Georgem Neuhaserem, s dalším přesvědčivým putováním po historických událostech a za významnými osobnostmi světových dějin. A byť tento spolek považuji za naprostou jistotu při sázkách na dokonalost, s jejich „Válkou věků“ jsem musel díky drobným, ale i významnější změnám svést lehký boj (inu, „War Of Ages“), než se mi z něj ty perly podařilo vydolovat.
Mezi ty drobnější změny počítám veškeré změny v sestavě. Odchod klávesáka Maria Hinzingera je možná postřehnutelný na pódiích, ve studiové verzi typická záplava bohatých a nápaditých kláves (na albu opět excelentně obstarává veškeré orchestrace a klapky jeden z producentů Oliver Phillips), coby jedné z rozhodujících složek hudby Serenity, není nikterak omezena. Oproti předchozím albům si Serenity přestali vypůjčovat ženské vokály od svých kolegů a přibrali do sestavy coby stálou členku (podvědomě jsem díky tomu očekával, že Klementýnka dostane daleko víc sólového prostoru, než bývá u Serenity obvyklé, nestalo se) křehkou krásku s až nečekaně sytým hlasem Clementine Delauney. A spojení dvou sólových vokálů v kapele je naprosto excelentní! V porovnání s minulou deskou je třeba připomenout i první studiovou kooperaci s živelným basákem Fabiem D´Amore, který potvrzuje to, že rytmika Serenity je přesná, skvěle promazaná a maximálně pestře fungující mašinka.
Změna významnější? Serenity se lehce vrátili ke kořenům. Byť neztrácí nic ze své lehkosti, bombastičnosti a přesvědčivosti, decentně svojí muziku zjednodušili, zpřímočařili a odkomplikovali. Je to změna na první pohled snad až neznatelná, schovaná pod tradičně silnými melodiemi, které vám nekompromisně zaplní veškerý prostor mezi ušima, pod precizní a dokonalou produkcí, pod rozmáchlostí a šťavnatostí bohatých sborů, pod excelentním vokálním představením. Nicméně má za následek jistou ztrátu prvotní působivosti. I přesto (a proto) tvrdím, že tenhle krok zpět v čase neznamená krok zpět v hudebním vývoji či posunu kapely. I přes to, jde o muziku, která snadno napadá do uší a do žil a pravidelným proháněním bobtá a bohatne.
U mě nejvýrazněji (a vzhledem k tomu, že na desce není slabého místa, je tenhle výběr skutečně luxusní) u pana Napoleona - „The Art Of War“, díky kombinaci důrazné bombastiky, jedovatosti, hrdosti, dramatičnosti, dynamičnosti a excelentní symbióze kytar a kláves, romantikou líznutému důraznému metalu s naprosto povznášející náladou,
u pana Jindřicha VIII – „Legacy Of Tudors“, s excelentní melodií, strhující energií, příchutí bardovské romantiky a refrénovým dialogem sólového a sborového zpěvu, a pochopitelně u baladické melancholie s pozadím třicetileté války – „For Freedom´s Sake“, křehoučkého piánového duetu (za nepřekonatelnou „Fairytales“ zaostává vážně jen o ždibiček) se vzrušujícím proplétáním vokálů.
Můžu vřele doporučit i limitovanou verzi desky – piano verze „Pohádek“, ve kterých se Clementine šplhá pěkně vysoko, je ještě o něco sladší než originál (opět říkám, že ten zůstal nepřekonán), a ani Georgova excelentní hlasová ekvilibristika v queenovské „Love Of My Life“ by vašim uším uniknout neměla. Za mě jednoznačné hodnocení – na tuty se na konci roku uvidíme v hodnocení toho nejlepšího za letošní rok!
|
