Nemůžu si tenhle již jednou použitý úvod v souvislosti s Dark Angels odpustit – takže, co mají společného ti Dark Angels, kteří vydali předchozí album „Forever & Ever“ s těmi, kteří vydali aktuální „Bittersweet Devotion“? Prakticky celou sestavu, jeden song, potemnělou náladu a tím více méně potvrzený i směr jejich vývoje. A další (tentokrát značně radikálnější)změnu u mikrofonu. Změnu, která (i přes to, že vzhledem ke změně destinace pobytu zpěvandule Evky byla nevyhnutelná) mě po oznámení docela zklamala (přece jenom dámy Temným andělům slušely), a která mě s finálním produktem strašně snadno posadila na zadek.
Dark Angels dodrželi tradici, že na novinkové album zařadili píseň, která se objevila v kole minulém. A s ohledem na pěveckou revoluci to byl tah vskutku dokonalý. Na jedné straně totiž ukazuje, že od „Symfonie nevěstina závoje“ mají Dark Angels jasně nastavené kormidlo, neb „Morning Shadows“ stoprocentně pasuje i do současného dění, na straně druhé umožňuje si přímo sáhnout na přínos novice Radka Popela. Tenhle křikloun s deathovou minulostí je totiž tím, který Dark Angels ještě lehce potemnil, ale hlavně se svým zajímavě zbarveným hlasem a hrubším nasazením muziku kapely důkladně zdramatizoval.
Jako nejlepší ukázku Radkových (a vlastně nejen Radkových, ale celé kapely) schopností doporučuji - svým způsobem výjimečnou - skladbu „Angels Never Die“. Dark Angels jako by v (na poměry desky) uvolněné melodické lince chtěli zavzpomínat na své dávné skotačení naháčů v dešti („Naked In the Rain“), ale přitom od počátku cítíte v Radkově projevu naléhavost a tlak, a v momentě, kdy dojde na refrén a Radek emotivně sedře své hlasivky až kamsi na dřeň, jste právě u toho momentu, kdy člověka jen mrazí ohromením. Přihoďte k tomu výrazné klávesy, neposedné bicí, na první pohled násilnou rytmickou výhybku (poetická kytara), která tak, jak se na ní nabalují ostatní nástroje, ztrácí veškerou násilnost a ideálně vygraduje do dalšího Radkova geniálního řádění.
„Angels Never Die“ však (byť pro mě jasná jednička na desce) není tím nejdokonalejším reprezentantem desky. Ta se obecně nese v poněkud vláčnějším (žádné překvapení), zatěžkanějším tempu, staví na lehce tajemné atmosféře a přirozeně zpěvných refrénech, případnému stereotypu brání časté rytmické i náladové změny (zmiňovat se tom, že Radek průběžně zavadí snad o veškeré možné odstíny svých hlasivek, je asi zbytečné) a vyjma nevýrazné „Empty Sun“ (pominu moment, kdy vypjatý Radkův vokál v refrénu vstříkne do unylého a utahaného děje životodárnou kapku) není na desce moment, kdy je radno snižovat pozornost.
Ti, kteří znají alespoň nedávnou historii Dark Angels dobře vědí, co se od téhle kapely dá čekat po kompoziční a instrumentální stránce (těm ostatním snad trochu napověděly předchozí řádky). Jediný způsob, jak zabránit mému nespokojenému hudrování na absenci ženského vokálu, byl úspěšný lov na excelentního pěvce. Povedlo se. Výsledkem je nejlepší deska v historii kapely. Andílci, doporučuju Radka přivázat hodně silným řetězem, protože si nedokážu představit, že by hledání případné náhrady měla být zrovna procházka růžovým sadem. Tohle spojení funguje skvěle!
|
