Itálie, klávesy, (občas silné) melodie, power metal se špetičkou progu. Kolikrát už to tu bylo, tahle kombinace (byť samozřejmě v různých nuancích) je zjevně nevyčerpatelným zdrojem nových nahrávek. A pochopitelně, je-li něčeho přehršel, dřív nebo později se musí na scénu hrnout kromě povedených alb i tuny balastu. V případě nováčků (no, ono to je relativní, kluci fungují už celou pětiletku a mají na kontě jedno demo, ze kterého čerpali i na aktuální desce) Ruinthrone a jejich debutového alba „Urban Ubris“ mám výbornou zprávu. Jejich prvotina se zapadnutí do hromady bezzubých, obšlehnutých či vyčerpaných nahrávek rozhodně bát nemusí a při troše štěstí (vždyť si vezměte, že stylově nepříliš vzdálení a o dost slavnější kolegové Vision Divine jsou stále spíš majákem pro fajnšmekry než modlou davů) může být o téhle kapele ještě hodně slyšet.
Ruinthroní epický power metal si z prosluněné domácí atmosféry bere snad jen projasněné sbory a náladotvorné klávesy (ale pozor, klapky to mají tak nějak napůl, občas sklouznou ke komplikovanějším motivům, znepřehledňujícím přímočarou jízdu), svým důrazem se orientuje spíš na řezavý a útočný americký střih power metalu s poměrně temnější atmosférou (občas se živé a neposedné kytary ve svých sekaných riffech přetlačují se samotnými Iced Earth), lehce zhrublý, silný, přitom velice emotivní a variabilní vokál Edoarda Gregniho dokonale zapadá do melodicky nátlakového děje. V době nahrávání desky byli Ruinthrone bez tlučouna (tento nedostatek je již odstraněn) a „Urban Ubris“ je praktickou ukázkou toho, že dovedete-li zacházet s mašinkami (v tomto případě hostující Emiliano Cantiano), nemusí mít absence živého bubeníka neblahé následky.
Marně laboruji nad tím, který ze songů doporučit jako dokonalý reprezentativní vzorek. Vynecháme-li krátké intro, kandiduje na tuto poctu bez výjimky každý kousek desky a skládanka je kompletní (a maximálně přesvědčivá) až v momentě, kdy do sebe zapadnou všechny střípky nálad, postupů a nápadů.
Ruinthrone jsou velice neposední a pestří, v žádné z písní se příliš neupínají na jeden motiv, takže při každém další rotaci můžete objevit nový kus dosud ukrytého kouzla, přitom sázejí na natolik silné melodie, aby si trvale udrželi dostatečně silnou a neutuchající přitažlivost, umí skvěle vygradovat a zdramatizovat svá epická vyprávění, jsou velice silní v každé z poloh, ať už se jedná o romantiku, důraz či agresi, dovedně proplétají vokály a ani na okamžik nepolevují ve svém emotivním vypětí.
Deska, která vyžaduje (a zaslouží si) vaši plnou pozornost a možná trochu víc času než obvykle na vstřebání veškerých svých zákoutí. Deska, kterou doporučuji všemi deseti. Deska, kterou nelze plně popsat – lépe jednou slyšet než o ní desetkrát mluvit. Bravo, hoši!
|
