Od počátku bylo naprosto jasné, že vydání nového alba Black Sabbath, navíc s Ozzym Osbournem za mikrofonem, je událostí letošního roku. Už jen proto, že album „13“ vychází osmnáct let po poslední desce Black Sabbath, nepovedené „Forbidden“ a neuvěřitelných pětatřicet let po poslední studiové spolupráci pánů Osbournea, Iommiho a Butlera „Never Say Die!“. Ponechme stranou nechutné tahanice, které vyprovokovaly manželky a zároveň manažerky všech tří zmíněných pánů, což stálo bubenickou stoličku původního hráče Billa Warda. Ponechme stranou pohnutky, které kdysi nepřátele na život na a smrt (tím myslím Ozzyho a Tonyho Iommiho) vedly k tomu, že opět spojili své síly na studiovém materiálu.
Aby se fanouškům vyšlo ještě víc vstříc, angažovala kapela (jestli se v souvislosti s dnešními Black Sabbath dá ještě hovořit o kapele, nebo už o zaběhané firmě) producentské eso Ricka Rubina, který v posledních letech pracoval na několika skutečně zásadních albech. Počínaje Red Hot Chili Peppers, přes Metallicu, Linkin Park až ke Slayer. Ten svou roli pochopil velice brzy a kapelu nasměroval k jejím naprostým začátkům. Krok je to logický. Pokud si chcete pojistit po pětačtyřiceti letech kariéry úspěch novou deskou, musíte jasně zahrát na nostalgickou strunu. A právě to Black Sabbath udělali. A kupodivu se jim to podařilo.
Hned úvod je monstrózní a úvodní riff první skladby „End Of The Beginning“ dává vzpomenout na třiačtyřicet let starý debut. Ono vlastně těch reminiscencí na první desku je tam víc. Podobně jako úvodní „End Of The Beginning“ je i pilotní singl „God Is Dead?“ postavený na stejném základu jako stará skladba, která kdysi kapele dala jméno. Titánský riff, zmučeně pomalé tempo a skřehotavý projev Osbourneův přecházejí pomalu do střednětempé hardrockové skladby, kde prim opět hraje Iommiho kytara. Tohle je pravý prapůvod Black Sabbath. Jenže dnes už je tak nějak očekávatelný a oproti roku 1970 zde chybí jakýkoliv moment překvapení. A navíc Ozzy překvapuje, proti svým posledním sólovkám „Black Rain“ a zejména proti „Scream“ je v naprosté vokální pohodě. Jeho projev je čistý, nežene se do zbytečných experimentů a zní mnohem svěžeji než v předchozích letech.
Black Sabbath se navíc podařilo pro tohle album složit některé skutečně silné kousky. Mezi ně patří především svižná „Loner“, která ve svých pasážích připomene místy „Paranoid“, místy „Sabbath Bloody Sabbath“. Vcelku vydařená je také „Age Of Reason“, kde sehranost Butlera a bubeníka Brada Wilka (ex-Rage Against The Machine) připomíná grungeové hnutí začátku devadesátých let. Až to vypadá, jako by Black Sabbath vzdávali hold svým žákům, ovšem v závěrečné části této skladby se atmosférou Black Sabbath vrací k albům „The Eternal Idol“ a „Headless Cross“ .
Vyvedla se i jediná akustická věc na albu „Zeitgeist“, což je ve své podstatě ozvěna konce šedesátých let. Cítíte v ní trochu psychedelie, možná náznak květinového hnutí, ale ze všeho nejvíce připomíná šamanský rituál, který vede pološílený Ozzy. Na druhou stranu „Live Forever“ nebo „Damaged Soul“ jsou skladby, které jsou na desce zařazeny jaksi do počtu, prostě jen aby se neřeklo, že je tu písní málo. Končí se ale stylově. „Dear Father“, více než sedmiminutová doomová suita na svém konci přechází přesně tam, kde před třiačtyřiceti lety hudební dráha začala. K dešti, bouřce, zvonům… Kruh se uzavřel. Všechno dostalo svůj smysl a řád. Jestli má být tohle loučení Black Sabbath, je naprosto důstojné.
|
