Ponechme stranou nechutnosti, kterým předcházel rozchod zpěváka Geoffa Tatea se zbytkem Queensrÿche poté, co se pěvec se zbylými členy popral přímo na pódiu. Je to už přece jen rok stará záležitost. Důležitější je, co se odehrávalo potom. Geoff Tate si ihned postavil svou verzi Queensrÿche, ponechal si původní jméno a vydal nepříliš vydařenou desku „Frequency Unknown“ s řadou najatých muzikantů. Zbytek hudebníků – tedy kytarista Michael Wilton, basista Eddie Jackson, bubeník Scott Rockenfield a druhý kytarista Parker Lundgren, který už hrál na posledním společném albu s Tatem „Dedicated To Chaos“, k sobě přizvali bývalého zpěváka Crimson Glory Todda LaTorreho a v uplynulých dnech vydali společně desku s prostým názvem Queensrÿche.
Můžeme tedy srovnávat. Nebudu nic protahovat a hned na úvod řeknu, že na plné čáře u mě vyhrávají tihle Queensrÿche, které tvoří Wilton, Rockenfield a Jackson. Tate totiž na své desce zabředává do balastu, ve kterém se Queensrÿche plácají od dob desky „Hear In The Now Frontier“. Snaží se být progresivní a jde to velice ztuha. Naproti tomu jeho sokové se obrátili do minulosti, do dob, kdy jméno Queensrÿche mělo skutečně zvuk (ten ztratilo právě s albem „Hear In The Now Frontier“ a dalšími deskami) a kdy určovali vývoj rockové hudby deskami „Operation: Mindcrime“ a „Empire“.
Právě multiplatinové „Empire“ je z novinky nejvíce cítit. Krok je to logický. Pokud chtěli Wilton, Jackson a Rockenfield na svého bývalého kolegu vyzrát, museli tento tah udělat. Fanoušci (tedy ti co zbyli a kapele tolerovali různé eskapády, za kterými dle všeho stál Tate a bývalý kytarista Chris DeGarmo) Queensrÿche stále vyčítali odklon od jejich typického zvuku a vlastně ukončení hvězdné éry, kterou korunovala deska „Promised Land“ z roku 1994.
„Queensrÿche“ není tak nabušená hity jako „Empire“, ale k její atmosféře má docela blízko. Zejména v pomalejších věcech jako „A World Without“ a „Open Road“, které oživují ducha „Silent Lucidity“ a jsou v podstatě nejvýraznějšími položkami alba. I další skladby se vrací k pravé podstatě Queensrÿche. Ať už si vezmete úvodní „Where Dreams Go To Die“, kterou jako jedinou na desce napsal kytarista Parker Lundgren, nebo výborné „In The Light“ či „Redemption“, které působí až překvapivě svěžím dojmem, vždycky se jedná o kvalitní, snadno rozpoznatelnou práci Queensrÿche.
Celá deska je takřka ve středním tempu (když si odmyslíme baladické „A World Without“ a „Open Road“), nikam se nepospíchá. Spíše se přemýšlí, kouzlí s melodiemi, sází se na výsledný efekt, než na nějaké zbytečné závody. Každá skladba je krásně rozpoznatelná, každá si žije svým životem.
Je možná smutné, že Queensrÿche, na to, aby nahráli nejlepší desku od „Promised Land“, se museli rozejít se svým zpěvákem a také velice plodným skladatelem Tatem. Na druhou stranu je jasně slyšet, komu tenhle rozchod prospěl. I z komerčního hlediska si tahle deska vede mnohem líp než „Frequency Unknown“. Tohle jsou totiž praví Queensrÿche!
|
