Génius hudební bolesti Jon Oliva vydal po třiceti letech v hudebním byznysu své první sólové album. A je nabíledni, že když se k takovému kroku rozhodl, že by se všichni příznivci Savatage, Jon Oliva´s Pain, Trans-Siberian Orchestra i Doctor Butcher měli mít na pozoru. A to hned ze dvou důvodů – jednak, že od mistra Olivy nelze očekávat nic jiného, než silné album, jednak proto, že když už se rozhodl vydat novinku pod svým vlastním jménem, že by mohl mít chuť zabrousit i někam, kam na svých toulkách po power-progres-bombastic-symfonic-agresivních stezkách dosud nezašel. A když k tomu připočtete fakt, že hybatelem procesu vzniku desky byl Matt LaPorte, nedávno zesnulý kytarista Jonovy bolesti a Jon se (spolu s Danem Fascianem) vyrovnává prostřednictvím „Raise The Curtain“ s touhle další ranou osudu, čekat cokoliv jiného, než emocionálně obnažené album, by bylo čiré bláznovství.
Ovšem i přes to, že budete s výše naznačenými okolnostmi počítat, nečeká vás zrovna jednoduchá záležitost s ambicí chytit hned na první poslech. Jednak proto, že Jon (údajně už naposled, neb se prohrabal až na dno rodinné truhly) zpracovává motivy ještě z pera bráchy Crisse, jednak proto, že se částečně vyznává ze své lásky k progrocku sedmdesátých let a jednak proto, že není ničím a nikým omezen a plně toho využívá. A když vezmete v úvahu ještě i skutečnost, že většinu nástrojů si Jon také nahrál sám (takové vychytávky, jako dechovou sekci, samozřejmě ovládají hosté), je tahle deska skutečně sólovým albem v pravém slova smyslu.
Skvělé na téhle desce je fakt, že Jon je uvěřitelný v každém jejím odstínu. Ať už při teatrálně pozitivním nadzvedávání opony „Raise The Curtain“, při plíživém dramatu, klouzajícím do bolestného zoufalství v „I Know“, při divokém, zuřivě a hrubě útočném drivu, podpořeným až kakofonicky šíleným kolotočem kláves a patřičně choromyslným vokálem v „Big Brother“, při zběsile provokativním a destrukčně depresivním víru v „Armaggedon“ (takové maličkosti, jako dotažení téhle nálady až do závěrečného crashe asi nikoho nepřekvapí), při citlivě křehkém a dojímavě laskavém rozjímání v „Soldier“, či v bluesem provoněné barovce „Can´t Get Away“.
Zvláštní a suverénní deska, která vyžaduje plnou pozornost a vícero poslechů. Jon Oliva tradičně žongluje se širokým spektrem emocí s grácií zkušeného kouzelníka. I když se na desce najdou připomínky snad všech spolků, kterými Jon prošel, jedná se o velice osobité dílo, na kterém se hitovost stává jakousi podružnou záležitostí. Což není zas až tak na škodu, protože tady jde skutečně hlavně o barvitě přesvědčivé vyjádření emocí. A jen fakt, že v minulosti Jon předvedl, že při drásání vlastní duše dokáže zajít ještě o chlup dál (a nebo možná je to tím, že mi ještě nějakých pár poslechů chybí, abych plně odhalil veškeré kouzlo alba) mi brání sáhnout v bodování ještě o ždibec výš. Tomuhle se říká srdce na dlani.
|
