Myslím, že každého hudebního nadšence napadne alespoň jedna kapela, u které by si přál, aby se její směr vyvíjel trochu jinak. Tento postoj většinou vzniká po poslechu debutových desek, kdy se posluchač často zamiluje do unikátního a jedinečného stylu interpreta. Jenže umělci se vyvíjí, nechtějí se moc často opakovat, někdy se dokonce stane, že podlehnou komerčnějším záměrům a začnou tvořit tak, aby to zaujalo širší spektrum posluchačů. Abych se držel žánru recenzované desky (female metal), zmíním třeba nizozemskou ikonu Within Temptation. Přesně do této kategorie bychom mohli zařadit i norskou kapelu Sirenia.
Jenže občas se některá přání vyplní. U těchto Norů si mnozí přáli návrat ke kořenům. A vlastně se ani nedivím. Jejich první dvě desky „At Sixes and Sevens“ a „An Elixir for Existence“ dodnes řadím k tomu nejlepšímu, co kdy gotická scéna vyprodukovala. Multiinstrumentailista Morten Veland v nich pokračoval v cestě, kterou započal ve formaci Tristania, tj. v temné atmosféře a větší agresivitě, kde se kombinuje jemný ženský vokál s čistým mužským zpěvem, growlem a hojně využitým sborem. Od třetího alba se však Morten zaměřil více na melodičnost a chytlavost, čímž si samozřejmě získal mnoho nových příznivců, hodně jich ale také odehnal. Aktuální novinka „Perils of the Deep Blue“ by mohla všechny tyto „odpadlíky“ opět přitáhnout.
A to nutně nemusí znamenat, že by nový materiál kopíroval ony první dvě placky. Na to je ostatně Morten až moc dobrý skladatel. On z nich pouze použil ty nejúčinnější zbraně a přizpůsobil je svému aktuálnímu hudebnímu myšlení. To mu bezpochyby už nějakou dobu napovídalo, aby vytvořil tvrdou metalovou desku se vším všudy. Nutno dodat, že po nemastném neslaném předchůdci je to velmi příjemná a osvěžující změna. S nálepkou „popmetal“ se proto můžete rozloučit, teď je na řadě stará dobrá gotika (á la Tristania ve své prvotní podobě). Kromě křehkého ženského zpěvu tak dostávají výrazný prostor všechny možné extrémní vokály, občas však překvapí i netradičně využitý čistý mužský hlas (třeba v norsky zpívané „Ditt Endelikt“). K tomu si připočtěte tvrdé kytarové riffy a typické sbory a „staronový“ styl je na světě.
Pochvalu si bezpochyby zaslouží i pohledná Ailyn, v pořadí již čtvrtá zpěvačka spjatá s touto kapelou. Jak tak poslouchám nejnovější skladby, do čtveřice se kapele určitě poštěstilo. Ailyn se totiž rok od roku lepší a „Perils of the Deep Blue“ je toho pravým důkazem. Sympatická Španělka má sice ještě drobné rezervy, na spoustě místech však zní už mnohem sebevědoměji než dřív. Jako příklad uvedu skladbu „My Destiny Comming To Pass“, která svědčí o jejím progresu dokonale. K vrcholům na albu patří i videoklipová „Seven Windows Weep“, která je postavena na klasickém vzorci „kráska-zvíře“, a rozsáhlá kompozice „Stille Kom Døden“, která i přes dlouhou stopáž nenudí.
Doufám, že v podobném duchu se bude Sirenia prezentovat i v budoucnu. Vzhledem k velké oblibě prvních dvou desek sice nesáhnu po nejvyšším hodnocení, „Perils of the Deep Blue“ přesto považuji za vrcholného představitele žánru.
|
