Pokud jste už někdy narazili na tvorbu Saint Petěrburských Grenouer, tak vězte, že obal jejich sedmého alba, nazvaného „Blood On The Face“ je (i s ohledem na jejich minulost) strašně zavádějící. Ta zakrvácená sestřička na obalu sice odkazuje na kořeny téhle kapely, která začínala jako thrash/deathová úderka, ale postupně se přes industriální choutky propracovala k atmosférickému rocku. A že si v té atmosféře najdete gotické šlahouny, závany industriálu, hardrockové rouby, silné elektrovlny, progresivní kličky či zrapovanou vložku je nadějí na to, že se u téhle desky nudit nebudete.
A ono to i víceméně platí. „Blood On The Face“ má totiž velice silný začátek, poměrně silný střed a závěr, ztrácející atmosféru. Troufnu si však tvrdit, že i kdyby Grenouer přeházeli playlist (snad s výjimkou titulní skladby a pestré „Midday Show“), že by se tenhle výsledek nezměnil. Důvodem je to, že aktuální formě petěrburčanů trochu schází (ta kdysi metalová) energie. A jejich nenápadně příjemná atmosférická vášeň, přitažlivě civilní, jemný, někdy až nevýrazný vokál Andreye Inda (pseudonymy se klukům vydařily...), interesantní (byť někdy rozhárané) vícevokály, ani ta melancholicky nenáročná nálada nedokážou utáhnout celou desku. Možná i to, že Grenouer kladou víc důraz na podstatu svých písní, než na sólové exhibice (zapomeňte prakticky na jakékoliv sólování) vede k určité nevýraznosti, kdy si ty chytlavé háčky musíte hledat usilovněji, na první ucho příliš často nepřichází.
Výjimky jsou (jak již naznačeno) dvě. Titulní „Blood On The Face“ s poměrně hutným základem, velice naléhavou náladou a dostatečnou razancí dokreslují vzdušnou melodii a naznačují, že Grenouer by mohli být (respektive bývali) hodně dynamickou kapelou. „Midday Show“ nabídne opět masivnější kytary i příjemné rockové vyprávění, které sklouzne do chytlavého rapování (ano, já věčný odpůrce rytmických recitací – v tomto případě umně podpořených zvonivými klávesami – s potěšením konstatuji, že takhle účelně odrapovanou pasáž aby jeden pohledal), a jako jedna z mála skladeb nabídne s blížícím se koncem skladby i patřičnou gradaci.
Měkká a mazlivá moderní rockotéka, víc než s vlastní hrubou minulostí koketující až s mainstreamovým popíkem a rádiovými vlnami. Ale kupodivu, zdá se, že šikovní Grenouer našli svojí parketu. Příjemně oddechová, zajímavá a přitom nenáročná deska. Pokud máte chuť se nechat nenásilně kolébat a pohupovat (s občasným dynamičtějším kousancem) pak má tahle deska natolik ideální délku, aby nezačala nudit, byť v závěru už to i v tomto rozpoložení může být na pováženou. Ovšem když uvážíme fakt, že druhou polovinu desky tvoří skladby, které Grenouer použili již před dvěma lety na EP „Computer Crime“ a na té první nabušenější polovině jsou aktuální novinky, určitě stojí za to neztrácet Grenouer z dohledu.
|
