Finská kapela Lazy Bonez by mi asi byla sympatická už jen díky svému poetickému názvu, tak dokonale vystihujícím podstatu mého vlastního bytí. Dalším (mnohem podstatnějším) lákadlem může být fakt, že polovina kapely dělá společnost bráchům Hietalům v domovských Tarot. Pro znalce finské scény přidám ještě nezbytnou informaci, že zbývající členové Líných kostí (a na dvou z nich ležela tvůrčí odpovědnost za album „Vol. 1“) působí v kapelách D-Cayed a Exception To The Rule. Ale tím nejpřitažlivějším momentem asi bude fakt, že debut téhle bandy má šťávu, drive, švih, nasazení, dobré nápady, odvahu i pár excelentních hostí.
Lze předpokládat, že jako hlavní „komerční“ tahák se v případě Lazy Bonez budou používat ty skladby, ve kterých si Lazy Bones půjčují. Ať už kolegy, a nebo rovnou celé skladby (ano, Lazy Bonez se otírají i o řadu povědomých motivů, ale spíš než za výpůjčky bych jejich suverénní zpracování považoval za melodickou přirozenost, která leze klukům až z morku jejich líných kostí). A skutečně, duetové přetlačování Marka Hietaly s Udo Dirkschneiderem ve štiplavě nabroušené „First To Go – Last To Know“ s chytlavým, až stadiónovým refrénem i svojský pochodový cover od Lady Gaga „Poker Face“ s až acceptovsky naladěnými chorály patří k velice vydařeným kouskům.
Přesto si troufám tvrdit, že na téhle desce se najdou ještě větší pecky. Pravda, v tom dle mého nejsilnějšího songu kolekce se taky představuje další z hostů, acceptovský bicmen Stefan Schwarzmann (ten si bouchne i v úvodní „Bring It All Now“), síla skladby „Frozen“ však spočívá nejen v důrazné dynamice, ale především v postupně se rozvíjejícím dramatu, vyhrocených emocích, velice silné melodii i atmosféricky nepostradatelných klávesách.
O tom, jak si kluci dovedou pohrávat se svými pocity nejlépe svědčí strhující závěr v podobě křehce melancholické „Return To Me“, s velice příjemným zpěvem (hlasivky Tommyho Salmely jsem v úvodní skladbě pasoval spíš do lehce ukňouraného glamu a on tenhle vokální chameleon je sakra silný v kramflecích, kdykoliv otevře ústa), o tom, jak si dovedou pohrávat s melodiemi vypovídá kterýkoliv z kousků desetipoložkové kolekce.
Je to heavík? Je to glam? Je to hard rock? Je to dospělácký rock? Další ukázka toho, že škatulkování je v podstatě zbytečností. Lazy Bonez se dovedně proplétají krásami uvedených stylů, jejich přirozeně barevná muzika klouže do uší jak po másle (jasně, ono to může být i tím, že některé z motivů jsou hoooodně povědomé). Ještě jsem se v tomhle roce neoháněl kategorií debut roku? Jo, tohle je vážně žhavý kandidát!
|
