Co se stane, když se smíchá posthardcore, metalcore a elektronická hudba? Vznikne electronicore. Žánr, který je momentálně hodně v kursu ze dvou důvodů: 1) kapely hrající tento styl vznikly před maximálně dekádou čili jsou momentálně v největším hudebním rozpuku a 2) dubstep a elektronika v hudbě obecně je nyní nesmírně populární a kapely světových formátů s nimi už nejen experimentují, ale berou ji už jako svou nedílnou součást (Korn, Linkin Park atd.). V electronicoru lze najít nespočet slavnějších zástupců (Abandon All Ships, Asking Alexandria), ale Eskimo Callboy určitě není radno opomíjet. Tlupa z Německa totiž netvoří kontrasty jen v hudbě, ale také v kontextu s texty.
Eskimo Callboy tvrdí, že hrají „porno metal“ a texty tomu také odpovídají, neboť jsou ve valné většině o koitálním opojení a vychutnávání pravého britského čaje o páté. Tedy klasický punkový střih v hardcore balení. Vše samozřejmě s velkou dávkou humoru a patřičným nadhledem. Eskimo však kritikům příliš nevoní a dostávají od médií přívlastky jako mizogynní, homofóbní atp. Kapela na takováto obvinění zpětně reaguje, že jde o pouhou satiru všeho podřadného, včetně parodie samotných žánrů, kterých se jejich bizarní crossover dotýká. Kdo viděl nějaké živé vystoupení či klip, ví, o čem skupina mluví. Kdo ne, představte si tvrdší Hentai Corporation.
V pořadí druhá deska Eskima „We Are the Mess“ se drží starých dobrých divokých kolejí se spousty svěžích hudebních nápadů, a po půl hodince již není co poslouchat. Placka obsahuje regulérních devět songů a většina z nich disponuje typickým rukopisem německých pošuků – tzn. vyvážený mix elektroniky a corových prvků, a to jak v instrumentální, tak i vokalové části. Velkou výhodou jsou dva zpěváci – Sebastian a Kevin, kteří si rovným dílem rozdělují různé vokální party od screamů, growlů a pig squealů až po čistý zpěv. Ten je však bohužel postižen chorobným automatickým modulátorem hlasu a evokuje tak taneční popovou scénu ve své nejklišovitější podobě. Tento záměr se šeredně minul účinkem a po pár skladbách začne značně posluchače vytáčet (včetně vědomí, že ani jeden zpěvák nedosahuje naživo takto čistých výšek). Kromě této nepatřičnosti však nelze zřejmě nic vytknout. Corové pasáže skvěle šlapou a elektronika je vhodným doplňkem často táhnoucí celý chytlavý refrén. Možná by se dalo pro příště více popřemýšlet nad pořadím jednotlivých skladeb, protože závěr „Broadway’s Gonna Kill Us“ je slabý, a to nás ještě po něm čeká nic neříkající outro.
Že se však Eskimo skladatelsky zlepšují a hudebně rostou, dokazuje skladba „Voodoo Circus“, jež je jasným highlightem celé desky a je téměř o úroveň výš než všechno ostatní, co kdy kapela vytvořila. Song začíná „slayerovsky“ v rychlém thrashovém tempu, které se následně rozčísne zpěvným refrénem se dvěma vokálními linkami a po půlce skladby nás čeká libový corový breakdown. V závěrečné části písně se dočkáme i dubstepových vsuvek či čistých vícehlasů. Čirá esence hudebních nápadů a jasná ukázka potenciálu kapely. Zbytek písniček není zdaleka tak působivý a nápaditý, každopádně v jakékoli z nich si lze najít výborné pasáže a všežánrové postupy. „Final Dance“ až nápadně připomíná celosvětový hit Gangnam Style od PSY a „Never Let You Know“ začíná jako nějaká powerová vypalovačka. Tak či onak, Eskimo má ještě co nabídnout a prosadit se více než jen ve svém subžánru.
|
