Hey callers, tak jsme se konečně dočkali. Počítám, že jste si již přečetli číslo pod recenzí, a tak vám musí být jasné, že se tento text ponese v duchu lásky, tolerance a obdivu. Nevím o mnoha deskách, které by svou hyperpozitivní náladou v některých místech člověka dokázaly i rozplakat tím, jakou nádheru má tu čest poslouchat.
Dle mého názoru se suverénně jedná o jednu z nejlepších desek těchto germánských melodiků (první je bez debat třetí v pořadí „Eternity“, která by si, mimochodem, i po těch letech, a v kontextu s těmi ostatními, zasloužila hodnocení 11/10). Toto se podaří málokomu (přesněji – napadají mě pouze první čtyři desky od SONATY ARCTICY, stejně jako první tři desky FC!). Proč téměř absolutorium? Na této placce dostaneme k poslechu čtrnáct písní. Melodických! Líbivých! Totálně! Jak jsem v bilanci z roku 2013 uvedl, že „No Eternity“ uslyšíte ještě i po vašem vlastním pohřbu, tak (na této jediné desce) je podobných písní hned několik, tři minimálně!
K písním samotným se nemá cenu až tak moc vyjadřovat, protože drží konstantní kvalitu od začátku až do konce (krom několika výjimek, k těm později), zmíním tedy pouze ty, jež považuji za absolutně nejzdařilejší. Začal bych hned druhou „Knights Of Taragon“. O ní nelze napsat nic menšího než to, že ji považuji za zdaleka nejzdařilejší výtvor v kapelní 15-leté kariéře. Vysoká rychlost a totální melodika v tom nejdokonalejším propojení, jež si lze představit. Némlich to samé se dá napsat i o sedmé „Edge Of Ocean“ (jen není první). Následující „Journey Into Wonderland“ je střednětempá melodická pozitivita s epesní nosnou fanfárovou vyhrávkou. No a poslední „Beyond Eternity“ je tradiční uzavírák (dudy nemůžou chybět), jenže její hudební pletení je mnohem chytlavější než na předešlých deskách.
Vím, že některým se tyto „happy, óóó“ postupy a nástrojové rejstříky můžou příčit, mně nikoli, naopak! Mám slabost pro žesťové nástroje, a i jejich syntetické klávesové verze (EUROPE, VAN HALEN, POWER QUEST, FREEDOM CALL) mi nijak nevadí, protože dokáží vytvořit právě ten nádech slavnostnosti a pozitivity - a přesně toto je právě ten zásadní fakt, o nějž zde jde.
Většina dalších písní, jak zde již bylo zmíněno, celkem nijak nezaostává a věřím, že si zde každý melodik vybere své favority, výběr je víc než dostačující (jen s drobným komentářem pro zapřisáhlé speedaře – divoké písně zde jsou fakt jen v míře malé - pouze tři – pokud by toto mělo být hlavním měřítkem, tak bych asi hledal jinde, tady nad tempem vítězí melodika).
Teď se zastavme nad technickou stránkou. FC ještě neměli lepší zvuk – kytary konečně dostaly gainový boost, díky čemuž konečně řežou tak, jak by měly, a nejsou nikde jakkoli utopené (úvodní píseň alba „Dimensions“, jinak vyvedená „Innocent World“, by mohla vyprávět o nevyrovnanosti zvuku). Taky nám tu, oproti minulé placce, přibylo kláves, díky Bohu, hlavně v místech, kde se to hodí! Ještě musím zmínit, že kapela pozměnila celou rytmickou sekci - po sedmi letech se vrátil první basák Ilker Ersin a baterie se chopil nováček Ramy Ali. Texty zmiňovat ani nebudu, rozhodně to není věc, kvůli které by je lidé poslouchali.
Zásadních negativ jsem zde nenašel (ale abych i více osvětlil číslo za recenzí), když už to musí být – skladby „Dance Off The Devil“, nebo „Among The Shadows“ bych úplně vynechal (za obě půlbod dolů), „Paladin“ mohl být klidně veden ve druhé světelné (přiznejme, toto tempo by mu slušelo), no a některá místa výše nezmíněných skladeb postrádají onu totální chytlavost. „Pharaoh“, pardon „Beyond“, mohla mít klidně poloviční stopáž, a taktéž si režie této desky mohla malinko víc vyhrát s tracklistem, protože na začátku nás vítají rovnou dvě speedové věci, a od, již zmiňované, osmé „Edge Of Ocean“, se rychlosti nedočkáme (druhý půlbod). Pokud si dobře pamatuju, tento fakt byl na minulé desce ošetřen lépe. Bodla by i balada, jež zde absentuje úplně (ovšem, částečně ji supluje právě zmíněná „Beyond“, v té ovšem nalezneme všechna tempa, vyjma blast beatů).
Po všech stránkách do detailů dopilované album, více než slušně reflektující statut „nejveselejší kapela“. Je sice patetické až na půdu, maximálně kýčovité, ale toto jsou přece důvody, proč je kapela právě taková, jaká je. Oproti starším deskám není o nic rychlejší, ale naopak je méně zatěžkaná nevlídnou náladou, již jsem zde téměř nenašel. Ortodoxní speedaře placka asi bavit nebude, to zde ale již řečeno bylo. Melodiky a pozitivisty totálně, ti budou ve svém živlu víc než kdekoli jinde. Tolik zpěvné nádhery, kolik se objevilo na této desce, budete stěží hledat u odlišných současných alb.
|
