Ti, kteří mají rádi sladké, půjdou vpravo, ti, kteří upřednostňují kořeněné, půjdou vlevo. No a ti, kteří zůstali stát uprostřed (na důvodu nezáleží, i když ideální by bylo, kdyby jim voněla kombinace těchto chuťových elementů) si můžou pustit páté album německých Dawn Of Destiny „F.E.A.R. ( Forgotten, Enslaved, Admired, Released)“. Dawn Of Destiny na něm svým způsobem pokračují tam, kde před dvěma lety skončili s předchozí deskou „Praying To The World“. Nabízejí mix melodií, které (v těch nejkrajnějších polohách) umí být až protivně sladké, ale i nečekaně ostré a pikantní, ve svých písních dokáží proplést agresivitu s pompou i teatrálností či nadýchanost i dynamiku.
Může to vypadat nesourodě. A přiznám, že dřív než jsem se dobral příčiny té rozháranosti, přesně tímhle pocitem jsem trpěl a považoval ho za největší minelu alba. Podstatnou informací však je, že „F.E.A.R.“ je koncepční příběh, popisující (alespoň se dohaduji z těch kusých dostupných informací) vyprávění dívky, jejíž matka na kolečkovém křesle zavinila dopravní nehodu. Jak podtitul desky napovídá, album je rozděleno do čtyř tematických pasáží, které jsou náladově natolik odlišné, že ten kontrast až bije do uší.
Mnohem působivější je dramatičností nabitá první polovina alba, ve které nenarazíte na slabý kousek (a vydržet na téhle úrovni celou desku, je zaděláno na album roku). Po atmosférickém krátkém povídání na to Dawn Of Destiny pěkně z ostra šlápnou a stejně jako na minulé desce dokáží překvapit tím, jak agresivně dokážou znít (jak vidno, nová akvizice u bicích Julio Pablo Da Silva jde přesně ve stopách svého předchůdce). Díky tomu je úvodní „And With The Silence Comes The Fear“ s hrubým základem, výpravností, melodickým sklouznutím v refrénu i nadrzlým projevem zpěvandule Jeanette Scherff vynikajícím startem a jednou z nejpůsobivějších položek desky. Možná trochu k zamyšlení je fakt, že, i přes to, že Jens Faber se svými hlasivkami dokáže být pro Jeanette výborným parťákem, ta nejimpozantnější představení přichází přesně ve chvílích, kdy se do toho opřou hostující zpěváci, v již zmíněném prvním kole Mats Levén, v kole druhém v absolutním dramatickém vrcholu alba (nikoliv příběhu) se v „No Hope For The Healing“ přidá se svým charakteristickým hlasem Jon Oliva – Dawn Of Destiny jako by se Jonovi snažili vyjít vstříc jeho domovskému spolku, takže svou melodickou nadýchanost naředí ampulí jedu, čímž chytnou Savatageovskou náladu (zvláštní, že to piáno, které D.O.D. využívají, má ten osudový odstín jen v téhle skladbě) a skvěle vystavěná skladba je na světě.
Následující třetí část příběhu chytne až popíkově sladkou náladu (a stejně jako minule mi z toho lezou rozblemcaní Skylark) a kdyby si tuhle pohodovou pasáž Dawn Of Destiny odpustili (jasně, dějová linie příběhu je dějová linie, s tím se těžko co udělá a navíc, přesně tohle je typická vlastnost D.O.D.), nic by se nestalo. Sladko-kořeněná funkční nálada ještě zabouří ve finálním partu v epicky rozmáchlé a vyhrocené „One Last Time“ a do samotného cíle už se Dawn Of Destiny jen pohodově a emotivně vydýchávají.
Závěr bude podobný jako před dvěma lety. Jak je možné, že Dawn Of Destiny nejsou skloňováni mezi female metalovou elitou? Možná kvůli sladkým lízátkům, která do své dramatičnosti tradičně přimíchávají, možná kvůli tomu, že Jeanette Scherff sice umí, ale je se svými hlasivkami přece jen poměrně obyčejná, možná jen proto, že jim chybí krapítek štěstí. Se svým pátým albem mu však udělali (jako již tradičně…) další krok vstříc.
|
