Oznámení této kapely o vydání nové desky bývá poslední roky doprovázeno zvýšeným zájmem, větším, než je obvyklé u jiných kapel. Letos, z vypuštěných singlů, útržků, které se aspoň na chvíli podařilo propašovat na net a půlhodinového komentáře kapely, v jehož podkladu byla puštěná většina alba, si bylo možno utvořit částečný obrázek toho, jaké album se chystá. Na mnoha místech se rozpoutaly bouřlivé diskuze, kde se lidé kolikrát vzájemně i napadali za to, jak rozdílný názor mají na právě vydávanou desku, a po jejím vydání toto celé snad ještě zesílilo. Věřím i tomu, že část těchto lidí si nejspíš nesprávně interpretovala to, co kapela o desce vlastně v rozhovorech řekla.
Zmíním zde jen ten nejčastější argument, magické slovo „návrat“. Toho, k čemu všemu to má být návrat, jsem četl mraky, od věcí jasných a logických, až po totální nesmysly. „Návrat ke speedu?“ Toto muzikanti nikdy neřekli a pravda to samozřejmě není. „Návrat k poweru?“ Myslím, že lehce sporná věc. Zastávám názor, že kapela jej nikdy zcela neopustila, pouze do své tvorby přidávala více jiných hudebních vlivů a prvků, tak je logické, že poweru muselo ubývat, ale z jejich tvorby nikdy zcela nevymizel úplně. „Návrat k power zvuku?“ Trošku nesmyslný argument - nevím o žádné směrnici, která by definovala to, jak má tento žánr znít, ale pokud bychom se bavili o nepsaných pravidlech - primárně líbivá a zpěvná melodičnost, hodně kláves, mraky různých instrumentálních kudrlinek, sekundárně pak pompa, epičnost, výpravnost, no a samozřejmě (ne ale vždy) vysoká tempa … tak primární prvky by zde splněny byly, sekundární částečně, jen v některých písních. „Návrat ke zvuku Winterheart´s Guild?“ Řekl bych, že ano, tato dvě alba mají skutečně obdobný zvuk, hlavně ve využití klávesových rejstříků. Když si ale obě alba porovnáte, tak zjistíte, že právě popisované je zvukově průraznější a méně zahuhlané. „Návrat k vlčí tematice, obal“. Nejspíš opět ano, ale nevěřím tomu, že právě toto by někoho až tak zajímalo. Pěkná píseň se dá udělat jak na téma vlků, tak i o dojídání odpoledních okoralých chlebíčků.
„Pariah´s child“ je opět o něco jiné, než všechna minulá alba (Tony svou hudební genialitu nezapře, ať natočí cokoli). Rozhodně je rychlejší, než předešlá tři alba, rozhodně je melodičtější a zpěvnější, než jeho tři předchůdci, a rozhodně leze do uší lépe a rychleji, ovšem nikoli automaticky! Songy lze rozdělit v zásadě do dvou skupin. Do té první bych zařadil ty, jež ctí klasickou písničkovou strukturu (tzn. sloky a refrény + to mezi nimi), které jsou typické pro první období kapely, druhou skupinu tvoří písně „básňového“ typu, tzn. více různých motivů ve skladbě, ale minimum těch, které se opakují, refrény většinou chybí úplně (asi nejtypičtější prvek alba „Unia“). Na albu jsou obě skupiny zastoupeny poměrně rovnoměrně, a pro lepší pochopení bych si těchto pojmů („báseň“ a „píseň“) dovolil použít v následném popisu skladeb.
1. The Wolves Die Young – jedna z prvních „písní“, kterou Tony na toto album složil a údajně i udala směr psaní těch dalších. Zrovna tak se stala i prvním singlem. Skladba je vysoce chytlavá a návyková, vedena ve středním tempu a představuje výborný start tohoto alba.
2. Running Lights – měl být původně japonský bonus, ale kapela se (díky Bohu) rozhodla jej zařadit jako řadovou píseň. Jedná se o nejrychlejší „píseň“ placky, nejtypičtější pro jejich první období (vysoké tempo, totální chytlavost), v podstatě velice rovná a způsobující těžkou závislost okamžitě po odehrání úvodní pasáže.
3. Take One Breath – nejen tempem pravý opak té předešlé a první „báseň“. Tony ji chtěl původně použít na svojí sólové desce (podobně jak minule „Somewhere Close To You“), načež si ale opět uvědomil, že na něco podobného čas nemá, tak ji umístil sem. Začíná kouzelnou klavírně/harfovou vyhrávkou v 7/8 taktu, která vokálně v gradaci samotné písně vzkvétá, a mezi nimi si vokalista pohrává se sbory a nádherně vystavěnými melodickými pasážemi. Od dob „Silence“ by tato skladba byla ozdobou každého alba, zde jí je rovněž.
4. Cloud Factory – druhý vydaný singl a poměrně typická sonátovská „píseň“ v rychlejším tempu, s opět velmi chytlavým refrénem a zajímavým frázováním. Nevím přesně proč, ale tato skladba mi evokuje skvělou hru Bioshock Infinite.
5. Blood – další, poměrně divoká, a druhá vlčí „báseň“. Začíná sice nenápadně, snad až hororově vyznívajícími tóny, které se ale vzápětí přelnou do melodických, následně speedových jízd, kde běžný člověk přestane stíhat sledovat ty uchvacující harmonické postupy a Tonyho hlasové eskapády.
6. What Did You Do In The War, Dad? – svojí strukturou obdobná „báseň“ jak předešlá, ovšem mnohem jemnější, niternější, citlivější, se dvěma refrény (jeden najdeme uprostřed, a je opět speedový, druhý - baladický, na samém konci). Její text je atypický pro jakoukoli kapelu, nejen SA, popisuje totiž zážitky z války (nevím o mnoha dalších tématech, která by se dala brát na lehkou váhu, snad ještě kromě rozchodů a úmrtí).
7. Half A Marathon Man – typicky netypická „píseň“. Jedná se v podstatě o střednětempou hard-rockou záležitost s Tonyho relativně agresivním zpěvem. Ovšem prostřední pasáž s (klasicky stupidním sloganem) „It´s a beautiful day“ (lehce evokující prostřední, progovou pasáž z „Gravenimage“) z hlavy nejspíš už nedostanete nikdy, nehledě na to, jak skvěle si autor opět pohrál s poměrně složitými harmoniemi pouze pro toto jediné místo.
8. X Marks The Spot – totální úlet, „píseň“ v lehčím speedovém tempu. Skladba je pro změnu vysoce líbivá a chytlavá, řekněme, že lehce obdobná minulé „Cinderblox“, jen mnohem rozvernější. Pro country typický střídavý bas se koná opět, tentokrát navíc přibyl „prýča“, který nás v úvodu, konci, a i průběhu všemožných vyhrávek krmí patrně vyhláškami o zákonu o převedení kompetencí při dohledu nad označováním hovězího masa.
9. Love – nejkratší, něžňoučká a křehounká balada o nehynoucí lásce, kterou Tony složil na přání svých fanoušků. Druhá „Tallulah“ se ale určitě nekoná, bližší je jí spíše „Shamandalie“. Ať tak nebo tak, je dostatečně dojímavá na formát Sonátky.
10. Larger Than Life – nejdelší, složitá „báseň“ na poslech, místy šmrnclá Queeny. Vůči této, jako jediné, bych si dovolil mít drobnou výhradu - a to tu, že mohla být o malinko kratší, protože ne všechna její místa mají kvalitativní level zbytku desky. Je vedena v baladických, místy i středních tempech a dostat ji do hlavy není právě nejjednodušší.
Nad technickou stránkou se zastavím jen krátce. Zvuk, jak jsem již psal, je obdobný třetí desce „Winterheart´s Guild“, to ale neznamená, že je dokonalý. Kapela svůj vrcholný sound ukázala na albu „Unia“. Zde sice v tomto směru není nad čím plakat, nicméně je škoda, že kytary obecně nejsou o něco výše vytažené a bicí nemají větší razanci. Výkony kapely jsou opět bezchybné. Negativa celé desky? Žádná zásadní jsem nenašel, možná jen ve zvuku celé desky, viz výše.
SA natočila další skvělé album, které je vysoce melodické a chytlavé, a netrpí neduhem předešlé desky – rychlé oposlouchatelnosti. Líbí se mi i argument, že Tony neumí už napsat něco vyloženě jednoduchého, takže do všech svých písní toho dává mnohem víc, tak, aby se posluchač neměl čas nudit. Písně jedna za druhou ubíhají a vy ani nevnímáte, že dáváte „replay“ a album jede znova (u mě tomu tak je už mnoho dní) a naprosto vás nepřestává bavit, naopak. Není to snad důkazem prakticky dokonalého alba?
|
