Už příští měsíc sfouknou bratislavští Radix čtrnáct svíček na svém narozeninovém dortu. I přes tohle úctyhodné číslo v kolonce věk se přiznám, že jsem o téhle partě slyšel poprvé až letos v souvislosti s jejich v pořadí druhým (od toho prvního jej dělí dlouhých osm let) studiovým albem „Nezlomní a nezlomení“. Ale na dobré věci není nikdy pozdě, co říkáte?
Pokud máte rádi silné melodie, chytlavý, energický, nekomplikovaný (řekl bych až metalově hitový) hard-heavy ve všech jeho odstínech (hranice tohoto žánru nejsou pro Radix mantinelem, takže není problém proklouznout až k punkově laděným přímočarkám, či až popíkové lehkosti, a ve všech polohách jsou Radix maximálně sebejistí), s decentním klávesovým malováním, obratně propracovanými výpravnými texty a důstojně charismatickým vokálem, má album „Nezlomní a nezlomení“ obrovský potenciál obsadit váš přehrávač na hodně dlouhou dobu (negací této věty hudební intelektuálové, modernisté a komplikátoři už možná tuší, že zde jim pšenka příliš nepokvete).
Na svoje si přijdou příznivci osmdesátkových kvaltovek s kytarovou honičkou, atmosférou i stadiónově hulákatelným refrénem („Fénix), natlakovaných explozivních šleh („Štíty proti nám“ – můj žhavý tip, ve kterém je ten přetlak dokonale naředěný kontrastně rozverným akordeonem), pompézní důstojně poetické výpravnosti („Bývali časy“ – další stupně vítězů), stroze přímočaré obyčejnosti, které z nebezpečí průměru snadno vytáhne přirozená gradace („Plamene riek“), na pozoru se můžou mít i fandové ležérní syrovosti Slobodné Európy, („Čo z toho máš“, coby remake jedné ze dvou skladeb z minulého alba je pro tuhle punkrockovou legendou solidně hozenou rukavicí), a nezbytnou položku v podobě atmosférických balad Radix také zvládli na jedničku – dokonce i ta až téměř přehnaná majestátnost prvních dvou pomalých kousků (a to je má jediná hnidopišská výtka, stojící za zmínku – škoda, že náladově podobné „Emigrácia“, ze které lehounce vykukuje osudovost Teamovského „Jednoho kabátu, …“ a „Lavína“ jdou tak krátce po sobě, trošku to devalvuje jejich působivou atmosféru) strašně snadno leze pod kůži. A když si kluci můžou dovolit finále v podobě civilně skromné „Lipy“ označit nálepkou „bonus“, je jasné, že tahle deska je našlapaná od prvního do posledního tónu.
I kdyby snad Radix svojí hudbou nevykukovali z davu (jako že vykukují), lyrická složka alba by je spolehlivě vykopla o třídu výš. Pokud totiž dokážete do (někdy možná heslovitých) přirozeně zpěvných (tak, aby plynule padaly z úst bez špetky násilí a frázování se zdálo tou nejjednodušší věcí na světě) a banalit prostých textů (kompletně ve slovenčině) propašovat myšlenku i příběh, nedělá vám problém nenásilně zahrát na vlasteneckou strunu (ba co víc, právě tyhle kousky mají největší sílu) a tohle všechno dostane do rukou charismatický - majestátní i důrazný - pěvec (a vůbec nevadí, že od jeho hlasu nemožno očekávat kdovíjak pružnou gymnastiku), je vyhráno.
Pokud jsem v bilanci loňského roku tvrdil, že v mých uších kapely od východních sousedů důkladně převálcovaly naší domácí scénu, Radix v tomhle úspěšném tažení pokračují. Doufám, že kluci titulu svého alba dostojí i v následujících letech, protože jejich melodicky majestátní hard-heavy bigboš s obrazotvornými texty je jako balzám na okoralou (nejen) heavíkovskou duši.
|
