Dlouhé čtyři roky jsme čekali na to, až nás vrchní lich Kai se svou družinou poctí další návštěvou. Tentokráte nás zve rovnou do Říše nemrtvých. Abych pravdu řekl hned zkraje, na tomto místě se mi příliš nelíbí. Kostlivci na pověstnou paprskovou rychlost důkladněji zatlačí jen na dvou zastávkách, ty zbylé projedou v relativně klidném, středním tempu, a na jedné i přibrzdí. Tento fakt by mi nijak nevadil, víc mě mrzí, že kluci v zombácké říši nejspíše poztráceli hodně spisů se zpěvnými a melodickými linkami, tak je nahradili těmi, které tam odhodili Judas Priest, Accept a dle rukopisu možná i Manowar.
Toto album skutečně je, na rozdíl od předchůdců typu „Somewhere Out In Space“, „Powerplant“ nebo „New World Order“ mnohem zemitější, na poměry GR velmi málo vzletné, bez potřebné melodické dravosti. Místy až urputné lpění na slíbených středních tempech, spojené s již zmíněnou nízkou melodičností jej, hlavně na první poslechy, činí obtížně proniknutelným, nezdráhal bych se i užít adjektiv „nudným“, či snad dokonce „otravným“. Ty další poslechy toho bohužel příliš nového nepřinesou, písně se sice do uší postupně dostávají, ale pocit nenaplněného melodického chtíče zůstává dál.
Přehoďme teď výhybku negace a řekněme si něco málo o písních, které se dle mého názoru povedly. „Born To Fly“ sice originality příliš nepobrala, orly letící k nebesům jsme přece jen už nejednou měli, nicméně právě její orlí refrén oplývá příjemnou melodičností, přesně takovou, jaká u většiny písní chybí. Šestá, titulní skladba, je nejdivočejší píseň alba a v mnoha svých aspektech připomíná již zmíněná alba z přelomu tisíciletí. Následující „Time For Deliverance“, jejíž poklidný kytarový úvod lehce evokuje starší Metallicu, je jediná (melodicky velmi povedená) balada, v níž lze naleznout i ducha boybandů z 90. let (pozor, toto nemyslím jako výtku!) umně zkombinovaného s typickým rukopisem kapely. Předposlední, Terminátorem uvedená píseň „I Will Return“ má velmi patetický, "freedomácký“ úvod, po něm se po pár riffech rozjíždí semi-speedová skladba, jejích největší ozdobou ovšem je Henjovo poměrně obtížné kytarové sólo přibližně v polovině tracku. Poslední, kterou zmíním, je „Master Of Confusion“, jejíž refrén se sice celkem dobře poslouchá, ovšem hyper-neoriginální „I Want Out“ vyhrávka vás donutí se zamyslet nad tím, proč autor po x-té vykrádá nejen sám sebe, ale i své bývalé chlebodárce.
Zvuk se rovněž nijak zvlášť nepovedl. Je hodně podobný loňským Helloween – přestředovaná zvuková koule, v níž je občas dost problém se zorientovat. Výkony celé kapely jsou standardně profesionální, ovšem na Kaiových hlasivkách se album od alba víc projevuje věk a prochlastané noci. Ve středních polohách poslouchatelný, ve vyšších (do kterých se ale naštěstí už tak často nepouští) nepříjemně řezavý.
Takže, další album Gamma Ray diskografie, zvukově slabší, na pěkné nápady dosti skoupé, a to i oproti většině minulých alb, nikoli jen těch výše zmíněných. Jsem zvědav, jesli se Hansenovcům podaří ještě někdy natočit něco zásadnějšího. Já se ovšem obávám, že jejich obliba začne postupně, ale neodvratně klesat.
|
