Kdyby dosud neexistovalo okřídlené rčení o důležitosti třetího alba, mohli bychom si ho vymyslet s novinkovou deskou španělských Diabulus In Musica. A když už je to rčení jednou vymyšlené, tak pokud funguje, mohli by se v jeho duchu pamplonští ďáblíci definitivně zařadit mezi symfo-power-gothickou elitu. Na aktuálním albu „Argia“ totiž Diabulus In Musica rozehrávají barevně bombastické divadlo, ve kterém jednak zdůraznili ty elementy, za které si již vysloužili pochvalu v letech minulých, jednak dokázali zapracovat i na těch bodech, se kterými zatím příliš hlavu z průměru nevystrkovali. A vylezl jim z toho mix, založený na kontrastu velice důrazného a dynamického nářezu se zasněnou atmosférou, na kterém je nejlepší fakt, že tahle kombinace nejede ve dvou liniích, ale prakticky na celé ploše desky tvoří velice konzistentní celek.
Zmíněná zaklínací formule se opakuje na desce několikrát a pokaždé má stejně ohromující účinek, jako v úvodním přechodu z Enyovsky náladové nadýchanosti v intru „Et Ressurexit (Libera Me)“ do hrubé explozivnosti ve „From The Embers“, která v mžiku sklouzne do bombastických chorálů, aby dala vzápětí dostatek prostoru duetu alá „kráska a zvíře“ to vše orámované bohatými klávesami, divokou rytmikou i nepříliš vykukujícími kytarami. Diabulus In Musica umí vsadit na soundtrackovou výpravnost (občas pokouknou po nightwishovských metodách, bez toho, aby měli potřebu kdovíjak těžit z již použitého), svoje výlety do ohromující bombastičnosti dokáží účelně krotit a ředit dostatkem hudební agrese, a činí tak natolik šikovně, že jsou schopní zaujmout (nebo rovnou ohromit?) příznivce obou stylových tváří (tedy hrubé i jemně krotké).
V čem udělali Diabulus takový pokrok? V mých uších se o něj zasloužila v první řadě kráska Zuberoa. Pokud jsem jí v minulém kole vyčítal, že se svým křehkým hlasem nemůže konkurovat hrubosti svého mužského vokálního parťáka, a nestíhá ani důraz instrumentalistů, na albu „Argia“ je všechno jinak. Nepřišel jsem na jediné místo, kde by Zuberoa se svým barevným hlasem (umí být nenápadně civilní, elegantní, křehká i teatrální a i když její hlas není nikterak hrubý či průrazný, ani na okamžik se nedá mluvit o nepatřičně hodné holce) neodtsála titulu frontwoman kapely.
Za takřka geniální tah pak považuji její spojenectví se sladkým vokálem krajanky Ailyn (Sirenia) v španělsky (první sázka na domorodštinu v historii kapely) zpívané „Furia de Libertad“. Aniž bych chtěl nějak snižovat kvality křiklouna a klávesáka Gorkyho Elsa (skvěle mu to chroptí a jeho šťavnatý nástroj je jednou z dominant alba), maximálně povedenou práci předvádí i druhý z hostů, Thomas Vikström (Stormwind, Therion) v „Encounter At Chronos Maze“. Ovšem co by byli platní hosté, kdyby neměli k dispozici tak skvělý materiál, jaký „Argia“ nabízí?
Opera? Majestátnost? Bombastičnost? Agrese? Silné melodie? Poutavé chorály? Působivá atmosféra? Líbivost? Jednoduše působivý kolotoč všech těchto elementů, album plné emocí a přesvědčivých výkonů bez jakékoliv podbízivosti. Taková je „Argia“, bezesporu nejsilnější deska v historii Diabulus In Musica. Nejspíš se uvidíme na konci roku v konečných bilancích.
|
