U některých kapel si prostě zemi jejich původu nelze splést, i když jejich inspirace nemusí nutně vycházet z národních kořenů. V případě kapely Perseus je pátrání po sídle základny možná drobně ulehčené tím, že v jedné ze svých skladeb na debutovém albu “The Mystic Hands Of Fate“ sklouznou do rodné italštiny, ale i kdyby tohle vodítko kluci nenabídli, přece jen jejich sound, vycházející z mixu tradiční metalové školy (ne náhodou se část členů kapely potkala v italském Judas Priest tributu Defenders Of The Faith) a domácích melodických kapel, lehce líznutých progresem (Labyrinth, Athena) už na první ucho evokuje Apeninský poloostrov.
Jejich sázka na melodický metal se špetkou progresivních smyček však vsází na poměrně upracovanou formu. Kapele nelze upřít řemeslnou zdatnost i instrumentální či vokální dovednosti, bohužel však celkový souboj mezi melodickou vzdušností a určitou neobjevnou urputností vyznívá, když ne lehce ve prospěch druhé položky, tak minimálně nerozhodně. A kupodivu ani nemám pocit, že tahle poměrně těžkopádná snaha vyplývala ze snahy udržet pohromadě koncepční příběh, přesně takhle – tedy na jednu stranu v trochu skromném využití melodických háčků z pohledu jejich výraznější zapamatovatelnosti, na straně druhé v nedotaženosti nápadů z pohledu gradace – by Perseus nejspíš zněli i v případě, kdyby album tvořily skladby příběhem nepropojené.
A je škoda, že ta přitažlivá atmosféra, která dýchne z úvodního intra „Sons Of Kronos“ a i ta optimistická riffová chytlavost a barevnost ve slokách následující „Over The Horizon“ se začne brzy zlehýnka vytrácet, aby v následující „Memories“, zásluhou protivných manýr výškujícího Antonia Abanteho (ten proklamovaný široký záběr tohoto poměrně šikovného – i když ne dokonalého - pěvce, údajně věnujícího se i naprosto odlišným hudebním žánrům, než jen metalu, mu možná všemožně protahuje hlasivky, ale ne vždy je to ku prospěchu věci) i již zmíněná nenápaditá upracovanost (netýká se sólující kytary) naservíruje do uší spíš syrovou neopracovanou flákotu než chutný stejček. Na zbytku desky se pak s železnou vytrvalostí vytrvale střídají obě tváře kapely – když už se chce jednomu prohlásit, že recept na oživení je ve změnách rytmu a úspěšné snaze o barevnost, tak jako v nejsilnější položce alba „Devil In Disguise“, přijdou skladby „The Dark Side“ a „The Island“ s poměrně dramatickým melodickým motivem, kterým naopak právě změna tempa přivodí totální vyhození ze sedla…, a takhle by se dalo pokračovat pořád, co v jedné skladbě funguje, to v další drhne a „The Mystic Hands Of Fate“ se tak stává takovým albem plným překvapení, bohužel ne vždy příjemných.
Pokud budeme u Perseus hledat tu nejvýraznější originalitu, je jím samotná dějová zápletka - pod rouškou mytologie (vezměte zavádějící cover alba, pár názvů skladeb i samotné jméno kapely, hledali byste v tom něco jiného než story plnou mystiky a fantazie?) je ukrytý příběh makléře Johna Burnse, kterého jeho cesta za duchovnem zavede na malý ostrov v Tichém oceánu, kde se jistý doktor Icarus Lazard pokouší vytvořit komunitu, založenou na vnitřním poznání a snaze o dosažení vyšší duchovní úrovně, která však naráží na realitu a materiální bohatství.
Perseus nehrají na jistotu, asi i díky tomu ne všechny kompozice hladce proklouznou do uší. Ale rozhodně nad nimi nehodlám lámat hůl, z pohledu optimisty je na jejich debutu řada zajímavých momentů (a pesimista občas nechápavě kroutí hlavou). „The Mystic Hands Of Fate“ je prostě zvukově a technicky vydařené deska, ze které nedostatek silnějších nápadů, neschopnost gradace a její kvalitatitvní rozpolcenost (pocitově mi z toho leze upracovanost loňského alba krajanů Mesmerize) dělá obyčejný průměr.
|
