„Now the times has come.., the Kings of Elves is back“, tvrdí italští Elvenking v úvodu svého osmého alba „The Pagan Manifesto“. A já si (stejně jako před dvěma lety, kdy si kluci znovu sáhli na hvězdnou oblohu s albem „Era“) souhlasně podupávám (no, ono je to spíš zběsilé křepčení, než podupávání) do rytmu živelných bicích s pocitem, že a) bych tu královskou korunu neomezoval čistě na elfí říši, ale vztáhl bych jí minimálně na celé území, ohraničené lidově-metalovou notou za b) se Elvenking víc než důstojně vyrovnali se zdoláváním sakra vysoko nastavené laťky z minulého kola.
Ač je „The Pagan Manifesto“ postaveno na už léta neměnném základu (šťavnatý mix power a folk metalu – dokonale propletený „Wyrd“ a „The Scythe“ -s geniálně chytlavými melodickými motivy a výraznými, optimisticky přitažlivými housličkami, kupou energie a charismatickým Damnovým vokálem) přece jen si v diskografii kapely připisuje některé primáty. Je to po několikaletém šachování se sestavou (co rok, to změna, týkající se - vyjma ústřední dvojice Elvenking – postupně všech postů v kapele) konečně deska, nahraná ve stejném složení. „The Pagan Manifesto“ je zároveň nejdelším albem, které Elvenking kdy vydali, což sice může navodit otázku, zda takováhle porce muziky dokáže udržet pozornost, zároveň svědčí (oprávněně) o maximálním sebevědomí kapely. Na albu je i nejdelší skladba, kterou kdy Elfové vypustili, a její nasazení na úvod byl vpravdě mistrovský tah.
Za v úvodu citovanou „King Of the Elves“ totiž zaslouží Elvenking naprosté absolutorium. O neskutečně chameleonský (v tom nejlepším slova smyslu) pelmel motivů a nálad, vytrvalého přelévání explozivní energie do dramatičnosti, výpravnosti i kolotočářské teatrálnosti, s až chaoticky upalující rytmikou, parádní kytarovou přestřelkou, vzdušnými sbory, dokonalým Damnou i parádním pohlazením hostující Amandy Somerville drží naprosto dokonale pohromadě, přitom ani na okamžik nemáte šanci odhadnout, co se bude dít za nejbližším rohem, ani v nejmenším neztratí švih (a bavíme se o téměř třináctiminutovém opusu) a Elvenking v něm dokonale představí veškeré svoje přednosti.
Následující natlakovaná extáze „Elvenlegions“ se svojí skočnou melodií, energicky uřvanými sbory, strhujícím refrénem i prvním nekompromisně emotivním útokem skřipek nebyla jako pilotní singl vybrána náhodou, přímočará „The Druid Ritual Of Oak“, i důstojnými chorály načichlá „Moonbean Stone Circle“ pokračuje ve víření neposedných motivů, které nemáte v tom kolotoči možnost ani vstřebat, natož opotřebovat. Uřvaně napínavá „The Solitaire“ (tady je ta growlová výpomoc ex-člena Jarpena asi nejpovedenější) udrží tlak na maximum, v poetické píšťalkiádě „Towards the Shores“ dají Elvenking dostatečně vyniknout své poetičnosti, aby hned v dalším kole přišli s hymnicky uhalekaným nápěvem „Pagan Revolution“, parádně naředěným folkařinou.
Je vcelku logické, že kombinace délka alba vs. dosud provozovaná smršť musí mít někde nějakou skulinku. Má. „Twilight Of Magic“ či „Black Roses For The Wicked One“ možná znějí o něco obyčejněji. Rozlousknutí otázky, zda si tvůrci vybrali slabší chvilku nebo je to jen proto, že tyto skladby jen nedosahují kvality sousedních mimořádně vybroušených perel, aniž by pokulhávaly, nechám na vás. Dle mého dávají Elvenking odpověď korunovací ve finálním výpravně dramatickém opusu „Witches Gather“ s dalším vírem motivů, potemnělou náladou, napínavou melodií i další barevnou vokální výpomocí (křehkou od Isabelly Tuni a hrubou od Jarpena).
Co víc dodat? Totálně nakažlivá pohanská magie!
|
