To si takhle na začátku tisíciletí založíte kapelu, vydáte s ní nějaké to épíčko a po osmi letech si nějaký amík vzpomene, že název Neoshine je již obsazený. A protože principál kytarista a klávesák Flo Laurin (tedy, můžete být sebevětší principál, stejně se nakonec o vaší kapele bude mluvit jako o té bandě, ve které hrají dva muzikanti z Blind Guardian, případně zpívá ten kluk z Beyond The Bridge a Seventh Avenue…) byl tím moudřejším, ustoupil a ještě před tím, než se v životě jeho smečky začaly odehrávat důležité události, zvolil pro další účinkování jméno Sinbreed. Na konci první dekády vydali Sinbreed svoje (velice slušně hodnocené) debutové album „When Worlds Collide“ a před nahráváním následovníka přitáhl do kapely bicmen Frederik Ehmke svého parťáka od slepých strážců Marcuse Siepena. Nelze tvrdit, že by to byla právě Marcusova zásluha, vždyť tvorbu skladeb si kluci kolektivně mezi sebou rozdělili a ve žhavém kytarovém sólování nehraje ani jeden z kytaristů prim, faktem však je, že na albu „Shadows“ působí Sinbreed ještě o pořádný chlup žhavěji, dynamičtěji, energičtěji i živočišněji, než na debutu.
Pro poměrně přesné popsání „Shadows“ si člověk vystačí s málem – typický přímočaře melodický, nekonečně energický, zpěvný germánský power-speed metal (váha mezi vzletností a urputností je jasně převážená ve prospěch první položky), zahraný na jedničku i s pořádným kusem hvězdičky. Z téhle charakteristiky vyplývá (snad jediný bod, který by mohl snižovat hodnocení), že vám některé postupy a melodie budou určitě připadat povědomé, zejména pokud máte najeté kapely jako např. Angel Dust, Iron Savior, Accept (a pochopitelně, že se dá zakopnout i o tu výše zmíněné strážce). Jenže Sinbreed s tímhle osvědčeným materiálem zachází znamenitě – kytarové sprinterské naháněčky se ani na moment nezadýchají, riffy vytrvale rýpají až do morku kostí, baterie bicích má v sobě obrovské množství explozivní energie a Langhansův famózně řezavý vokál (příznivci Jorna Landeho by neměli s ochutnáním Langhansových hlasivek váhat) mají ohromnou šťávu.
Vždyť i to zdánlivě lehce vláčnější tempo v zemitější „Black Death“ působí velice svěže a jediný moment, kdy kluci vypadnou z divokého kalupu, je kraťoučký akustický úvod v závěrečné „Broken Wings“. Díky konzistentní náladě je deska velice kompaktní, soudržná a přitom dostatečně pestrá, aby si udržela posluchačovu pozornost do poslední noty.
Se Sinbreed se žádná hudební revoluce nekoná. Proč taky? Tohle je sázka na osvědčené menu v luxusní kvalitě. Deska, která (za předpokladu, že tenhle styl vám aspoň trošku voní) má potenciál vás nabít zběsilou energií na hodně dlouho. „Shadows“ je jako tobogán pro malé haranty – jen co dojedete dolů, už se hrnete do dalšího kola.
|
