Tahle kapela má o trochu hlubší kořeny, než by se mohlo zdát. Na počátku před necelými deseti lety tady byla jakási skotská kapela Peep Show. Ta se táhla ve vleku Nové vlny skandinávského hair metalu, ale potenciálu takových Crashdïet, Hardcore Superstar, Crazy Lixx či Veins Of Jenna nedosahovala ani náhodou. Jejich debut „Hungry For Blood“ byl rozpačitým dílem, které táhla kupředu hrstka slušných skladeb a ostatní zůstávaly až za hranicí podprůměru. Jenže přes noc se všechno změnilo a dvojka „Brand New Breed“ (už tehdy se psali jako Peepshow) byla mnohem mnohem lepší. Kapela trochu překopala sestavu, když v ní zůstali jen tahouni zpěvák Johnny Gunn a kytarista Rusty Gill a začala zdatně experimentovat s elektronikou.
Najednou ale přišla změna a stránky Peepshow hlásaly, že se tahle kapela najednou přejmenovává na States Of Panic. Změna názvu je mi dosud záhadou, protože jejich „debut“ „No World Order“ pokračuje v cestě vytyčené „Brand New Breed“. Taktéž sestava zůstala stejná. Změny sice doznala image kapely, kdy se z Gunna, toho hairmetalového frajírka s červenými vlasy, stal ulíznutý emo boy. Co zůstalo rovněž jsou experimenty s elektronikou. Ta do popředí vystupuje ještě silněji, než v případě „Brand New Breed“.
Základ zůstal stále stejný. U normální, a v tomto případě i silné, rock n´rollové skladby. Základ prostě tvoří klasické rockové nástroje, které ale stále více podporují samply a různé elektronické vsuvky. Jediné, co se trochu změnilo, je Gunnův projev. Samozřejmě, že jej stále poznáte, ale přidal mnohem více scremo pasáží, že místy States Of Panic evokují Asking Alexandria, což je nejvíce znát asi ve skladbách „Digital Enemy“ a „Scream“. Místy, třeba v „Gun To My Head“ nebo „Violate“ si zase vzpomenete na bombastické Black Veil Brides.
Nápadů oproti „Brand New Breed“ neubylo. Jsou tady skutečně silné skladby, které mají jedna jako druhá výrazný hitový potenciál a proto když v úvodní rock n´rollové vypalovačce „One Of Us“ a v druhé, již zmíněné „Gun To My Head“ (tady zejména) zaslechnete syntezátorové zvuky, které používali eurodisco partičky jako Twenty 4 Seven či 2 Unlimited, není vám z toho ani tak na blití, jak by se mohlo zdát. Naopak, co mi oproti „Brand New Breed“ chybí, je skutečně tak uchvacující balada jako byla „Irreversible“. Ano, „Aviator“ je slušný kousek, ale do „Irreversible“ si toho ještě dost chybí.
„No World Order“ je výborná deska. Kvůli výše zmíněným věcem a kvůli chybějícímu momentu překvapení ji řadím o drtínek níž, než „Brand New Breed“, ale i tak je to velice, opakuji velice dobrá práce. Ale… Tři alba, tři různé názvy kapely. To je slušná bilance. Jen by mě zajímalo, co přijde příště…
|
