Jsou to tři roky zpátky, co náš bývalý kolega Pagan spokojeně pomlaskával nad debutovým demem slovenských power melodiků Anthology. Nyní přicházejí mládežníci z Nižnej s novinkovým albem „The Prophecy“ a už od prvních tónů (a tahle nálada vydrží až do finále) chápu tehdejší kolegovu spokojenost. Anthology umějí moc dobře krotit melodie, zní dostatečně důrazně, přímočaře a svěže upalují k cíli, spolehlivě střílí kousavé riffy, jejich muzika má v sobě dostatek chytlavých háčků, zapamatovatelných refrénů i optimistických harmonií.
Srovnání s demem „Exitus“ se přímo nabízí. To snadné konstatování, že na „The Prophecy“ znějí Anthology mnohem vyzráleji než na předchozím kousku je u každé ambiciózní party (ano, tuhle vlastnost z hudby Anthology naplno vnímám) snad předem jasné, o sytějším a průraznějším zvuku nemluvě. Ta podstatná změna se však odehrála (a vloni do sestavy naskočivší novic-basák Marek Štech snad promine) za mikrofonem, který od letoška má ve své moci Ľubka Gavlasová. I díky ní zní kapela daleko živěji, šťavnatě a méně opatrně. I přes to, pokud bych hledal (a není to hledání dvakrát obtížné), právě u Ľubky bych našel největšího šotka desky - v úvodu desky jsem trpěl jakýmsi „Neutral komplexem hodného zpěváka“ – tedy faktem, že v některých polohách (zejména některé táhlé tóny ve výškách) zněla Ľubica příliš tence, a jakoby (v důrazu) o krok za celým děním, postupem času se tenhle pocit prakticky podařilo buď obrousit či úplně vymýtit (až na úvodní titulní skladbu „The Prophecy“, s tou se peru vytrvale, a přímou konfrontaci s chlapskou výpomocí v „Rise Up!“). Sem tam mi v uspěchaných věcech přijde díky zpěvu nevyužitý potenciál (prostě mi u Ľubky sem tam schází síla se do toho opřít) a když už dojde na baladu „No Sorrow“, i tady na mě daleko atmosféričtěji působí závěrečná instrumentální verze, než její zpívaná sestřička. Velice snadné je akceptovat slušivý přechod z rodného jazyka na angličtinu.
Čím mě Anthology do svých sítí ulovili velice snadno, to je jednak jiskřivá spolupráce barevně dramatických kláves a živých kytar a jednak neutuchající záplava melodických nápadů, účelné a přirozené zvraty a změny v průběhu děje skladby. Vlajkovou lodí téhle chytlavosti (ale podobně laděných a vydařených písní je na desce většina)
je kvaltující vypalovačka „Inside The Rage“, naprostá tutovka, dynamická a strhující věc s příjemným piánovým relaxem, chytlavým překrytím hlasů i emotivně a podmanivým zpěvem.
Už vloni jsem závistivě pokukoval přes česko-slovenské hranice k našim východním sousedům, jak tam mají úrodno. Anthology mají dobře našlápnuto k tomu, aby se časem zařadili mezi ty slovenské kapely, které se ve světě (aspoň pomyslně, realita je realita) neztratí.
|
