Tomuhle říkám dilema. Nechat tomu dalších čtrnáct dní, nebo měsíc a bádat, co se mnou druhé album podbořanských Modesty & Pride ještě provede, nebo dát na ty nejintenzivnější pocity z prvních srážek s propracovanou hudbou a přitažlivě filozofickým příběhem, zachyceným na albu „Ordo ab Chao“? Víte co, asi není na co čekat, mám dojem, že tu samou otázku si můžu i přes nepočítané množství rotací klást ještě příští rok. „Ordo ab Chao“ je totiž přesně tím typem alba, které zraje, bobtná a odhaluje svoje poklady postupně, a pasáže, které vám zpočátku třeba nemusely vonět (a jsou takové, zejména v první třetině alba), se mohou časem stát i nejchytlavějším momentem desky. Přesně tohle je ten stav, který u dobrého alba, čerpajícího z přístupně progresivního metalu (s pořádně silnou příchutí thrashe, deathu i power metalu), považuji za nutnost a největší přednost.
Co na mě u „Ordo ab Chao“ zabírá na tisíc procent a bez jakýchkoliv připomínek, to jsou skvělé kytary. Ať už střílí syrově sekané riffy, ať už pořádají divoké a živelné honičky, ať už posluchače pohupují v emotivním vybrnkávání, ať už ho žhaví v pestrých a propracovaných sólech, pořád se něco děje, stále to má náboj, švih, důraz i atmosféru. Jistě, ony ani ostatní nástroje nezůstávají pozadu a je radost sledovat, jak decentní a nepříliš nápadné klávesy parádně dohušťují atmosféru a strhující rytmika dodává skladbám potřebný drive, jen hrdinou v tomto košatém eposu jsou pro mě krotitelé šesti strun.
Pokud něco intenzivně míchá s mými pocity, jsou to vokalisté. Oproti minulému albu Modesty & Pride značně oživili své výrazivo a na „Ordo ab Chao“ si téměř spravedlivě rozdělili party chropot, a tentokrát i čistý zpěv obého pohlaví. Nebýt zprávy, že Modesty & Pride ukončili spolupráci s hostující zpěvačkou Jitkou Válkovou, navrhoval bych klukům tuhle dámu využít mnohem častěji, její nádherně barevný hlas (ať už smyslně jedovatý či étericky poletující) tuhle pomyslnou bitvu jednoznačně vyhrál. Čistý zpěv Luboše Matyse je převážně takovým civilně klidným vyprávěním a dovedu si představit, že by se z něj dala vydolovat i větší špetka šťávy a emocí. Protože však ve finále lze „Ordo ab Chao“ stručně charakterizovat jako nenucené podprahové a o to intenzivnější vzrušení, je zároveň tou nejpřirozenější tváří Modesty & Pride. Chropot (a skřípot) pak účelně zahušťuje atmosféru příběhu, ale ani v jednom případě mi nezapadl mezi nejsilnější kousky alba.
Příběh samotný má myšlenku, děj, vývoj, gradaci i vyvrcholení (další základní podmínka úspěchu splněná). Protože je námět i děj dostatečně zpracován a rozebrán v bookletu alba, zdržím se dalších komentářů, aby ti, kteří dají přednost originálu před topinkou, měli bonus navíc. Rozhodně to stojí za to.
To nejzásadnější pro mé uši se děje v bloku čtyř skladeb, počínaje „Edge Of Mind“ a konče „Back To Present“. Není náhodou (ty kytary!), že dvě z těchto skladeb jsou ryze instrumentální a že zde nejvýrazněji pulsují silné emoce, ať už v depresivně pochmurné atmosféře „Edge of Mind“ (skladba, kde nadšeně tleskám i za čistý zvuk a tím nádhernou čitelnost všech nástrojů), či v dramatické „Inside The Trap“, s excelentní Jitkou.
S Modesty & Pride se patrně uvidíme na konci roku při vyhlašování nejsilnějších nahrávek. Za ty dva roky od debutu „Endless Road Part I“ se podařilo kapele zjasnět (čistý zpěv dělá strašně moc), zpřitažlivět, zdramatičnět a být mnohem, mnohem nápaditější. Jejich nová deska je obrovský krok vpřed. Hodně povedené dílo.
|
