Tito Finové v podstatě již od svého vzniku mají kolonku „levná kopírka Nightwish“. Nelze s ní až tak souhlasit, hlavně kvůli tomu, že Amberian Dawn mají velmi jednoduché písně, jež ani nepotřebují mnoho poslechů k tomu, aby se jim člověk dostal pod kůži, což ale je, bohužel, jejich největší slabina, úplně stejně jak na všech minulých deskách (v praxi to znamená jednoduché a přímočaré rockové skladby, obohacené o klávesové pseudo-symfonično). Pro pořádek dodávám, že u Nightwish tomu je přesně obráceně.
Letošní kolekce písniček se, určitým úhlem pohledu, poslouchá příjemně. Nebudu se rozepisovat o jednotlivých kompozicích, protože Začíná se zpěvnou, střednětempou „Cherish My Memory“, a za nějakých čtyřicet minut posloucháme příjemnou baladu „Green-Eyed“. Občas se zrychlí, občas zariffuje, občas zasóluje … i pro takřka nezkušeného posluchače zde není zhola nic, s čím by se ještě nesetkal. Na rychlá tempa, kromě několika malinko míst (např. refrén a sólo ve druhé „Dance Of Life“), zapomeňme již úplně. Za nejzdařilejší součást této hudební kolekce považuji singl, a zároveň titulní song „Magic Forest“, což je příjemná kolovrátková záležitost, klip k ní je tradičně maximálně patetický, ale neurazí a svůj propagační účel plní.
Kapele se letos bohužel hodně nevyvedla jedna zdánlivě nevýznamná, o to ve finále však fatálnější věc. Tou je cca měsíc dopředu vypuštěný teaser, který je tak nešťastně sestříhaný, že během deseti minut odhalí vše zásadní, co se na desce stane. Příliš bych se ani nedivil, kdyby namlsaní fanoušci skupiny CD zatratili hned zkraje, po prvním letmém poslechu s tím, že omáčky okolo refrénů jen uměle natahují zmíněných deset minut. Ač bych to zdaleka tak tragicky neviděl, jsem nucen jen potvrdit výše zmíněné – pokud jste onu upoutávku viděli (a slyšeli) více než 3x, na jakékoli hudební překvapení zapomeňte.
Po technické stránce není co hanět, zvuk je tradičně „finsky“ kvalitní, s poměrně velkou převahou kláves (což je pro kapelu ovšem typické – stejně jako pro většinu kapel, vedených klávesisty) a velmi výraznými basy. Největším rozdílem oproti minulým zářezům tak zůstává výměna na postu zpěvačky. Pohledná vychrtlinka Capri, oproti své předchůdkyni Heidi, disponuje spíše hard-rockově zastřeným hlasem, díky čemuž je celkové vyznění desky mnohem méně akademické, a řekl bych, že i bližší širší posluchačské veřejnosti (a i dalším prvkem, jímž se o něco více odlišuje od svých, mnohem slavnějších, krajanů).
Takže, suma sumárum, toto album nijak nevybočuje ze zajetých kolejí tvorby těchto seveřanů, pokud se vám líbily desky minulé, bude se vám jistě líbit i tato. Bohužel vývoj této kapely (podobně jak třeba Dragonforce), prakticky není možný, v této úzké kolonce je velmi malý prostor pro jakékoli hudební experimentování. Jak již bylo řečeno, melodicky jsou skladby příjemné (určitě lepší než minule), bohužel s vražedně rychlou oposlouchatelností. Výsledné číslo u recenze je navíc ovlivněno tím, že letos velká část velkých jmen poměrně hodně zklamala, tak je člověk rád za to, že narazí na letošní CD, které si i dobrovolně sám pustí. Ale nebýt nízké současné konkurenceschopnosti na tomto hudebním poli, bylo by hodnocení o bod nižší. Tak jako tak, zkuste průchod magickým finským lesem, průšvih to rozhodně není.
|
