Tyto zdivočelé Švédy lze za celou dobu jejich existence považovat za takovou sázku na jistotu, i když s kolísavou kvalitou jejich válečných dítek. Připodobnil bych to k veleslavným operačním systémům od Velkého Billa – jednou průšvih či slabota, jednou slušný výtvor … a tak stále dokola.
Ve chvíli, kdy poprvé pustíme novou placku, tak celkem dobře tušíme, co uslyšíme, a samozřejmě tomu tak je i tentokrát. Šlapavý heavy – power metal s možná až příliš zahuštěnými kytarami, syntetickým klávesovým podkladem a „humpoláckým“ vokálem Joakima Brodéna. Tento „golem“ mimochodem svoji napůl českou národnost nijak netají, naopak, velmi rád zde pobývá, má rád české fanoušky, české pivo a líbí se mu české ženy. Zrovna tak se ve svých textech (jež jsou dalším typickým poznávacím znamením kvintetu) nevyhýbá ani našim válečným hrdinům, letos v písni „Far From The Fame“ o Karlu Janouškovi, maršálovi RAF.
Právě recenzovanou (již sedmou studiovou) desku lze považovat za nadprůměrnou. Ubylo zbytečné epičnosti a pompy, aby tak kapela naplno nechala vyniknout přímočarým skladbám, kde se nikde nic nekomplikuje a skladby s příjemným pocitem ubíhají až ke svému konci (což přiznejme, jde Sabatonu zkrátka nejlépe). Žádný ústupek z vydobytých pozic nečekejte, Sabaton si prostě jede své pořád dál, a jde jen o to, jak zábavná a chytlavá kolekce to bude tentokrát.
Za nejzdařilejší kompozici bych označil patetickou „Smoking Snakes“, jež vypráví o brazilských expedičních silách, na záda jí dýchají šlapavá „To Hell And Back“ o válečném hrdinovi, ověnčeném všemi možnými americkými vyznamenáními a poklidná „Hearts Of Iron“ s melodicky velmi půvabným kytarovým sólem. Balada – prvek zde nepříliš typický - je vskutku harmonická nádhera s procítěným piánem, u které jsem ale nedokázal vstřebat Joakimův zpěv. U všech ostatních skladeb je to už běžný, očekávatelný i očekávaný sabatonní copyright, zde je však těžce bijící do uší. Nechci být za puritána, ale balady obecně málokdy zpracovávají pozitivní témata, což hlavně u zpěváků znamená adekvátní emoční projev. Joakim svým drsným a hrubým projevem (blížíce se Tillu Lindemannovi), s neanglicky tvrdým „R“ atmosféru této krásné a něžné písně posílá vstříc náletu B-29, nesoucích ve svých útrobách Chlapečka s Tlusťochem. U ostatních písní (a to i s ohledem jak na krátkou stopáž písní samotných, tak i celého alba) se občas projeví zívací reflex, ovšem nikdy na dlouho.
Zvuk je stejný už deset let, takže ani zde nějaké rapidní změny nečekejme, což by už leckomu mohlo vadit, ale kapela je díky němu rozpoznatelná od první sekundy. Mně (už dlouho) nejvíc vadí nekonečné používání stejného klávesového rejstříku, oněch syntetických dechů, s jejichž primární podobou přišli v 80. letech Europe, a po nich je zkopírovalo velké množství hudebních seskupení nejrůznějších stylových zaměření. Zde je jen více rozplizlý a používán čistě pod kytarové hradby (a to i po téměř kompletní výměně muzikantů). Podotýkám ještě, že tento rejstřík mám rád, ale nemusím jej slyšet v každé druhé - třetí písni daného interpreta.
Celkově se jedná o další album, obecně povedenější než minulé. Do hudebních análů se ztěží zapíše, na to je příliš obyčejné a ničím nevybočující, zkrátka jen další produkt v řadě, aby kapela splnila své smluvní závazky vůči vydavatelství.
|
