U posledního alba skotských pirátů konstatovala kolegyně Radka, že kdyby Alestorm chtěli, očividně by měli na mnohem „umělečtější“ hudbu. Ale oni prý nechtějí. Soudě podle jejich čtvrté výpravy, nazvané „Sunset On The Golden Age“, bych si tohle tvrzení dovolil trochu rozvinout a poupravit. Možná by na to i měli, ale přestala by s nimi být sranda, jejich pirátská image by totálně pozbyla smysl a ten esprit vychechtaně připité jedinečnosti by vzal nemilosrdně za své. Takže to, že nechtějí, může být v téhle fázi plavby po folk metalovém moři nahrazeno spíš tím, že nemohou jinak, neb by to vedlo k autodestrukci vlastní bárky.
O tom, jak by to v takovém případě mohlo vypadat, totiž „Západ slunce“ poměrně jasně vypovídá, vždyť i zde na tenhle pomyslný „střet“ bohapusté strhující zábavy a umění dojde. Je jasné, která strana má navrch. Folkem líznuté songy, u kterých se dá křepčit, jančit, hulákat a vyřvávat nekomplikované rýmovačky až do bezvědomí. A nutno uznat, že se v tomhle ranku nenajde mnoho dalších, u kterých by tenhle útok na nultou signální byl tak snadno uvěřitelný a spontánní. A v těch nejpotrhlejších momentech i přes infantilní primitivismus maximálně chytlavý.
Tyhle chvíle jsou jednoduše identifikovatelné již podle názvů. Vždyť co by se dalo čekat od tak jednoznačných titulů, jako je „Chlastej“, „Dřevěná noha!“, či výpůjčka od Taio Cruze s názvem „Kocovina?“ V prvním případě ukřepčená halekačka se srandovním motivem kláves (stoprocentně funkční zejména s kriglem či jiným podobným nářadím v ruce), ve druhém případě strhující retardovaná vyřvávačka s naprosto pošahanými klávesami (ty mají obecně k dispozici tak bláznivé rejstříky, že sledování už jen těchto momentů člověku spolehlivě zvedne náladu), v poslední řadě tanečně uvolněné úsměvné opilecké disko s úchvatnými sbory. Tohle je kategorie buď – anebo, která vám buď důkladně podráždí bránici anebo způsobí totální sepsi intelektuálního centra.
Na opačném pólu chuťového spektra pak stojí ty vážnější položky. Těm pochopitelně dominuje závěrečná titulní skladba, která se svojí víc jak jedenáctiminutovou délkou (a zejména v kontextu s předchozí smrští) docela ztrácí tlak, se svojí nepříliš barvitou výpravností (byť pochopitelně i tady dojde na divoké zvrhnutí) je příliš rozvláčná. Neurazí, nenadchne. To už mi daleko zajímavější přijde úvodní „Walk The Plank“ s fanfárami alá Turisas (zdaleka ne naposled využitými) a lehce oslavným (nikoliv chlastacím) oderém, či bonusové CD s akustickými verzemi hitů z prvních třech alb Alestorm a jedním bonusem.
Pokud vám dosavadní hodnocení přijde příliš kontrastní, nezapomínejte na, že je tu ještě pět podařených kousků, které kombinují výše zmíněné (i když daleko blíž mají k té rozjuchanější poloze – dovolím si upozornit zejména na „1741 (The Battle Of Cartagena)“ s úchylným Atari úvodem a svérázným pokusem o dramatičnost) a které, dle mého, představují právě tu působivě zábavnou podstatu aktuální velice dobré „pijácké“ formy Alestorm. Tak doufejme, že skotským pirátům ty jejich sudy s rumem hned tak nevyschnou.
|
