Švédští vlci zavyli k dalšímu heavy metalovému útoku. Obětí v jejich fanouškovském teritoriu je stále mnoho, takže nehrozí riziko, že by byl lov neúspěšný. Ona kořist se ke všemu sama nabízí a je ochotna vzdát se veškerého vnitřního obsahu. Nikoli ovšem svrchních částí, neboť pak by už vzájemná spolupráce mezi fanoušky a kapelou nemohla dále pokračovat. Nehledě na přibývající šediny v muzikantských kadeřích totiž zůstává hudba Hammerfall povrchní až běda, proti čemuž se samozřejmě nedá mnoho namítnout, všichni něco takového tak nějak očekáváme a mnohdy i chceme. Jedinou zásadní neznámou tak vždy zůstane skutečnost, jak kapela dokázala ono vábící pozlátko promyslet, naaranžovat, vypulírovat a navonět k radosti všech zúčastněných.
Dá se říct, že se to částečně povedlo, ovšem pouze za cenu návratu k nejjistějšímu bidlu. V praxi to znamená, že je zpět maskot Hector, neboť si kluci vyložili neúspěch předešlé placky zejména tím, že na obalu desky „Infected“ chyběl (schválně si přečtěte rozhovor v zářijovém Sparku, skuhrání všech zpovídaných nad tímto tématem je opravdu směšné). I kdyby tomu tak nakrásně bylo, nebyl by to náhodou nejsmutnější fakt ze všech? Úspěch kapely, založený na nějaké malůvce (ne moc dobré, mimochodem)? No nic, pojďme raději od toho.
Hudba samotná tradiční fanoušky nezklame. Ty nejvěrnější pravděpodobně zastihne v obdivném vděku. My ostatní můžeme díky střízlivému odstupu lépe zhodnotit klady a zápory nové desky. Záleží na úhlu pohledu, jak si každý přebere fakt návratu ke kořenům, který muzikanti samotní vysvětlují jako záměrný. Někdo by v tom ovšem mohl zahlédnout nedostatek invence a svěžích nápadů. Leccos napoví název díla „r(E)volution“. Slovní hříčka, jež je provařená jako bezdomovcovy ponožky a byla použita asi miliardakrát. Takže, buď se prostě hlavy z Hammerfall z nějakého důvodu vyžívají v hustě neoriginálních věcech, nebo, nedejbože, hrdě předpokládají, že vymysleli něco nového.
Hned úvodní nášleh „Hector´s Hymn“ doslova kopíruje riffy z prvních desek, což já osobně považuji za trapas, nikoli za (slovy Joacima) „tribut“. Bridge a refrén je naštěstí melodický a tak nakonec jde i přes (nebo právě pro) zmíněné vykrádání sebe sama o slušný song. Ony chorusy jsou vůbec výjimečnou kapitolou. Pokud je nadnáší lehkost, je to vždy o pohodě, jakmile je usmrtí repetice či prostě jen pramalá vynalézavost, je to nuda. I na "r(E)volution" podobné mrtvoly nalezneme (titulka, "Live Life Loud", "Ex Inferis" a "Tainted Metal") a je to škoda, neboť dané skladby táhnou album hodně dolů. Jinou věcí je, že ani bez nich by deska nečněla nijak vysoko. Je vlastně s podivem, kolik emocí, očekávání a mediálního humbuku tahle švédská smečka stále vzbuzuje, když v poslední době nevydává nic jiného, než těžce průměrné metalové fošny. Novinka se v této nepřehledné šedi zase spolehlivě utápí.
Když se ale budeme snažit a tuhle mlhu trochu rozfoukáme, náhle se před námi objeví tři světlé body, které všemu dodávají alespoň nějaký smysl. Jejich názvy zní "We Won´t Back Down", závěrečná "Wildfire" (ve které se sice rovněž v refrénu pouze vyštěkává název songu, ale je to krátké a úderné) a úplně nejlepší kousek "Origins".
Zde ční ohnisko jisté kreativity a je škoda, že tento kvalitní plamen neožehl celou desku.
V o něco větší (ale stále dobře dýchatelné) temnotě leží již zmíněná úvodní píseň a lehce nadprůměrné "Bushido", hlouběji najdeme zoufale frigidní baladu "Winter Is Coming" a zbytek je, zejména kvůli refrénové zabedněnosti a snadno zaměnitelným riffům, úplně dole. Je tedy na každém z nás, do jaké míry necháme své pocity ovládnout nostalgií z poslechu prvních desek a kdy dokážeme této marketingem udržované kapele říct "DOST!" Já tak učinil právě nyní.
|
